aneb Patálie s přechylováním

Sporadicky, ale trvale se v českých novinách vyskytne článek o tzv. přechylování ženských příjmení nebo, srozumitelněji, o přidávání koncovky -ová. Jedni hájí jeho stoprocentní platnost a závaznost, jiní předvádějí žertovné výsledky toho pravidla, užije-li se jej pro dámy z cizích, zejména mimoevropských končin, jako u většiny sporů jeden druhého nepřesvědčí, pročež jest národ rozpolcen. Nemyslím si, že zrovna já bych ten spor vyřešil, nicméně si dovolím k němu přiložit své polínko. Snad je aspoň zajímavé, ostatně posuďte sami.

V české komunitě města Hannoveru se traduje takováto zvěst: žila, byla česká dívka… buďme diskretní, dejme tomu Andulka Vařečková. Milá Andulka si oblíbila německého jinocha - říkejme mu Günther - a po nějakém čase byla ruka v rukávě. I odebrali se na úřad, aby své manželství dali zanést do knih a matrik, jak káže zákon. Jelikož byli oba názorů pokrokových a emancipovaných, dohodli se předem, že spolu budou užívati jména nevěstina. „Vařečka, prosím,“ špitli na příslušnou otázku. Úředník si vyžádal průkazy, křestní i jiné listy, dlouho do nich zíral a brejle se mu zaleskly úředním nesouhlasem. „Jak to, Vařečka? Tady ve vašich dokladech stojí Vařečková!“ I zanesl mladé manžele do knih jak mu zákon kázal, a od toho dne se nebohý ženich ubíral životem pod jménem Günther Vařečková. Čas kvačil ještě dál, mladí lidé se rozvedli a pan Günther zůstal Vařečkovou dodnes. Zbývá mu jediná naděje jak se zbavit svého přechýlení, totiž oženit se s dívkou německou, nepřechýlenou a znovu převzít její jméno, avšak tentokráte již ryze německé, například Dworschatschek.

Jak jsem koupil, tak prodávám, prosím, za stoprocentní přesnost neručím. V mém vlastním živobytí se takové úskalí nevyskytlo, jednak že nejsem tak emancipovaný a nechal jsem manželku, aby se přechýlila po mně, jednak že se naše ruce ocitly v rukávu již na území Království českého, kde úředníci vědí, oč jde. Když pak jsme spolu odešli do exilu, zavál nás osud nejprve do spolkové země Bádenska-Württemberska, kde jsou regule ohebnější, a mé choti se po nějakém úsilí zdařilo přesvědčit úřednictvo, že koncovka jejího příjmení -ová je český gramatický tvar, jejž je nesmyslné zanášet do německých lejster. I odešla z budovy úřední nepřechýlená. Kdyby nás ovšem býval exilový vichr zavál rovnou do Dolního Saska, kde žijeme nyní, svého přechýlení by se nezbavila, neboť zdejší úřady jsou nesmlouvavější, jak ukazuje příběh pana Vařečkové. Ne že by to bylo tak hrozně důležité. Mnohá exilová Češka běhá po světě přechýlená a nijak jí to nevadí, ledaže lidé říkají jejímu panu manželovi Herr Nafratilófa, a dochází i k jiným drobným nedorozuměním. Máme slovenské přátele Žarnovičanovy a nepřejte si vědět, jak se to jméno po německu kroutí, i bez přechýlení. Děti…ani jim to nepřijde. Máme emancipovaný čas, mnohé dítko má tatínka jménem Kahl a maminku Wagenbauer, takže jsou na takové věci zvyklé. V Čechách už pomalu také.

Někdy může být takové přechylovací nedorozumění nepříjemnější. Ještě za hluboké totality jsem potřeboval svému pražskému příteli – řekněmě Kudrnovi - poslat jistý vzkaz, jejž však vzhledem k jeho obsahu nebylo vhodné svěřovat poště ani telefonu. Naštěstí právě jela do Prahy má německá kolegyně a uvolila se vzkaz předat. Vrátila se však s nepořízenou: na udané adrese prý žádný Kudrna nebydlí. Na jednom zvonku že stojí Kudrnovi, ale to je jistě nějaký jiný pán, na nějž se ostýchala zazvonit. Jiná příležitost se nenaskytla, vzkaz zůstal nevyřízen, čímž sešlo z jistého plánu, což mě tehdy dost mrzelo; a to všechno kvůli gramatice.

Pokud by šlo o můj skromný názor na to ošemetné přechylování, řekl bych, že gramatika má sloužit člověku a ne člověk gramatice. Jména osob pohlaví ženského ať se přechylují, proč ne; taková je čeština. Má víc zvláštností a ojedinělostí, což ji dělá jazykem výrazově bohatým a schopným vyjádřit jemné odstíny citů jako žádný jiný. Pro cizince je však obtížně pochopitelná. Raději bych ani nevysvětloval německé dámě, že se samozřejmě jmenuje Huber, avšak pro mě však je Huberová. K tomu je v Němcích všude spousta lidí s příjmeními polskými ještě z dob, kdy se lidé z polskojazyčných částí tehdejšího Pruska stěhovali na západ za prací: jak vysvětlit paní Grabowski, že v Praze se stane Grabowskou? A v prostoru neněmeckém, příjmení zapeklitějších, je to ještě horší. Paní Hawthorneová-D’Aubissignyová… mohla by z toho dostat nervový otřes. Taktéž si vzpomínám na jistého muže, jejž jsem kdysi poznal na jednom z ostrovů Francouzské Polynesie: nazýval se monsieur Touaitahuata, kteréžto jméno bych raději ani neskloňoval a neodvážím se pomyslet, jak bych po česku přechýlil jeho tmavou paní.

Nikoliv, Čechové. Mějme při svém přechylování na paměti, že se o něm přechýlené paní a dívky třeba i dozvědí a co tomu řeknou. My lidé exiloví, obyčejům světa uvyklí, zpravidla v každodenním života běhu přechylujeme jména dam, které vědí oč jde. Běhá-li po Hannoveru paní Jaruška Müllerová, nazýváme ji samozřejmě tak a ne jinak; bylo by směšné poněmčovat ji. Ale hodná paní odvedle, co nám chodí zalévat kytičky, když jsme na dovolené, je paní Müller. Přechýlit ji by mi přišlo praštěné; říkám lidem tak, jak říkají sami sobě. Soudil bych že je to pravidlo rozumné, i českým novinám dobře použitelné. Hřebínek jim nespadne a čeština se v základech neotřese, nebudou-li kroutit cizozemská příjmení do potvorné směšnosti. Naopak čeština, mluva jemná a citlivá, tím získá na rozlišovací schopnosti, jíž vyniká nad jiné jazyky. Pročež vpišme do pravidel českého pravopisu: ženská příjmení buďtež psána ve formě, jíž užívá dotyčná osoba sama. Jednoduché, není-liž pravda.

Hannover, 24. dubna 2019