Takovéto věty bychom si klidně mohli v českých novinách přečíst, neboť nějaká jmenovkyně naší úspěšné střelkyně v některé z anglofonních zemí nepochybně existuje, právě tak jako jmenovkyně bývalé zelené poslankyně někde ve Francii. Paradoxní ovšem je, že při stávající novinářské praxi si příjmení českých Kateřin přečteme v nepřechýlené podobě (Emmons a Jacques), zatímco příjmení jejich anglických či francouzských jmenovkyň nám budou servírována s koncovkou „ová“ (Emmonsová a Jacquesová). A to navzdory tomu, že ve skutečnosti se Kateřina a Katherine, respektive Kateřina a Catherine jmenují stejně. Hledat v tom jakoukoli logiku nemá cenu, neboť to samozřejmě žádnou logiku nemá, jenom to podtrhuje absurditu celé věci.

Není to tak dlouho, co Česká televize exkomunikovala z moderátorského postu někdejší vynikající lyžařku Zuzanu Kocumovou jenom proto, že jí přechylování nešlo z úst a jména zahraničních závodnic vyslovovala v podobě, jak jsou napsána ve startovní listině a jak je i čeští sportovci mezi sebou běžně užívají, tj. v nepřechýlené podobě. V téže televizi ovšem stojí v uctivém předklonu vůči vrtochu vdovy po Janu Kaplickém a její jméno, rozuměj české jméno Češky, prezentují v nepřechýlené podobě Eliška Kaplicky (zřejmě po anglicku, leč chybně) případně Eliška Kaplický (zřejmě po hotentotsku, avšak prý správně, alespoň dle vlastního vyjádření paní Kaplický).

Ani zde netřeba pátrat po jakékoli logice. Spíš z toho trčí tradiční novinářské hujerství, přičemž je vcelku jedno, zda na sebe zrovna bere podobu extrémního trvání na přechylování či naopak poněkud extrémní podobu nepřechylování ryze českého jména.

Jazykovědci samozřejmě mají svoji pravdu. Čeština má v přechylování šikovný nástroj, jak poměrně jednoduchým způsobem odlišovat mužský a ženský element. Nějak mi ovšem nejde na rozum, proč koncovku „ová“ za každou cenu užívat i v případech, kdy jsou kupříkladu přechylována již jednou přechýlená ženská jména ruská. Nebo kdy tím u asijských, afrických či jiných exotických jmen vznikají nevyslovitelné patvary. Vždyť i čeština zná podstatná a vlastní jména nesklonná. Nemyslím, že divák je pitomec, kterého je kupříkladu při ženském basketbalu Čína – Austrálie třeba těmi šílenými patvary trvale udržovat v povědomí, že má co do činění se ženami. Za pitomce bývá spíš sportovní redaktor, protože než jméno – jazykolam dopřechýlí, už bývá po akci. Navíc: čeština je štěpný jazyk. Nástrojů, jak ve větě vyjádřit rod, má mnohem více než kostrbatě skloňovanou koncovku „ová“ naroubovanou na cizí (nota bene exotické) příjmení.

Svoji pravdu ovšem mají i kritici přechylování. Jazyk je živý a stále se vyvíjející organismus, žádná pravidla ani úzus neplatí navěky. Počet lidí, kteří vládnou cizími jazyky, i u nás rychle stoupá, stejně jako množství cizinců žijících v naší zemi. A kdo už se jednou pohyboval v jiném jazykovém prostředí, napříště obvykle preferuje spíše „mezinárodní“ zvyklosti. V tomto případě osobní právo užívat své jméno v nezkomolené podobě, nikoli povinnost držet se jakýchsi akademických jazykových pravidel. Koneckonců, vrátíme-li se k příkladu ze začátku textu: proč mají být zahraničním „Kateřinám“ jména przněna, zatímco u těch českých jejich faktickou – tedy nepřechýlenou – podobu obvykle respektujeme? Proč Kateřina může být Emmons, zatímco Hillary nesmí být Clinton?

Chce to méně zákazů a příkazů a více tolerance a zdravého rozumu. Proč toho, jemuž to neleze přes pysky, nutit přechylovat? A proč jiného, jenž se u toho osypává, naopak nutit nepřechylovat? Každému jeho nebe! Pravidla nepravidla, život si stejně půjde vlastní cestou. Vzpomínáte ještě, co bylo povyku kvůli Česku?

20. 10. 2010, www.petrstepanek.cz