Všichni jsme tomu podlehli. Všichni víme, že nabodeníčko dlouhé a krátké vnesl do české mluvnice Jan Hus. Alespoň tak jsme se to ve škole učili a otázkou je, zda se to žáci neučí dodnes. A přitom je to nesmysl. Když se chcete dozvědět něco o historii české abecedy, je to jednoduché. Na internetu zadáte heslo „Česká abeceda“ a objeví se vám poměrně vyčerpávající text. Na jeho konci nepřehlédněte poznámku o nabodeníčkách. Zní takto:

Pojem nabodeníčko je Husovi přisuzován neprávem, sám jej ve svých spisech nikdy nepoužil. Používání tohoto termínu není doloženo ani později a do spojitosti s Husovým dílem a do širšího povědomí vůbec se dostal velkým omylem až v 19. století.

Nejprve háčky a čárky. Hus chtěl zpřístupnit gramatiku širším lidovým vrstvám. V roce 1406 v díle O pravopisu českém (De orthographia Bohemica) vytvořil nový pravopisný systém využívající diakritických rozlišovacích znamének a začal nad písmena psát tečky (punctus rotundus) a čárky (gracilis virgula). Tečky značily měkkost souhlásky (např. c s tečkou, dnes č) a tvrdé I s tečkou, jež však již zaniklo. Později se vyvinuly v háček. Čárky označovaly délku samohlásky (á, é, í...). Husova diakritika se však ujímala velmi pomalu a postupně, během více než sta let.

Co ovšem přetrvalo téměř do dnešních dnů, jsou tzv. nabodeníčka. Tuto informaci mají zafixovanou i studenti středních škol a posluchači oboru český jazyk a literatura na školách vysokých. Tedy alespoň dřívější studenti těchto škol.

Termín nabodeníčko je omyl. Omyl vznikl i při zjišťování datace traktátu De orthographia Bohemica a možná i při zjišťování autorství. Když roku 1827 František Palacký objevil v třeboňském archivu latinský anonymní spis, který obsahoval velmi originální návrh na diakritickou úpravu pravopisu. Byl to Palacký, který dal spisu název Ortographia Bohemica a po jeho podrobném studiu určil, že autorem by mohl být Mistr Jan Hus. V roce 1855 Palacký spis opsal a pod titulem Orthographia Bohemica ho zaslal nakladateli Aloisi Vojtěchu Šemberovi. Do téže obálky však pro Šemberu vložil své výpisky k Doslovu bible Šafhauské. V tomto Doslovu se pojednává o překladu a pravopisu a mimo jiné o diakritice, pro jejíž popis jsou použity termíny nabodeníčko krátké a dlouhé. Jazykové téma obou textů, anonymní Orthographie i Doslov k Šafhauské bibli (bible pocházející ze švýcarského Schaffhausenu), zřejmě zapříčinilo, že Šembera mylně považoval Doslov bible za Husův doslov k Orthographii a vydal jej společně s ní pod názvem Mistra Jana Husi Ortografie česká (1857). A omyl byl na světě.

Prvotní vydávání spisů Husových má zajímavou historii. Málokdo ví, že Husova díla mohla být tištěna v jisté době pouze v zahraničí. Až v 19. století, díky uvolnění po vydání „tolerančního patentu“, se objevují čeští editoři. Hanka, Šembera a český básník Karel Jaromír Erben, který vydal soubor Husových staročeských spisů (Mistra Jana Husi Sebrané spisy české, do nichž zařadil i Doslov a Orthographii. Dodnes někteří badatelé považují tyto dva tituly za součást Husových pravopisných bádání. Bylo by to možná hezké, avšak není to tak.

Termíny nabodeníčko krátké a dlouhé, které Hus nikdy nepoužil a které se neobjevují ani v pozdějších gramatikách z 16. až 18. století věnujících se diakritickému pravopisu, objevilo až 19. století. S Orthographií se však spojily natolik pevně, že ve 20. století tento omyl zakotvil ve většině mluvnic a ve všeobecných znalostech národa jako pravda.

P.S. Kdybychom chtěli uvést vše, co „zavinil“ Palacký, nestačil by nám papír. Leč mnohým by se otevřely oči. Snad se někdy dočkáme.