Kdo zavadil na Psu o mé texty, jistě si o mně udělal jakýs takýs obrázek. Se svým přinejmenším odtažitým postojem ke katolické církvi jsem se nikdy netajil. Nazve-li mne někdo neznabohem, nebude daleko od pravdy.

Včera, tedy 11. ledna 2012, se médii všeho druhu prohnala smršť dosahující intenzity ničivé tsunami informující o tom, že pan Joseph Aloisius Ratzinger, takto řádně zvolený nejvyšší šéf katolické církve, tedy papež, který přijal jméno Benedikt XVI, oznámil, že se necítí dvakrát dobře na další vykonávání úřadu jemu svěřeného a že odchází na odpočinek.

Následovala další smršť reakcí. Několikrát se objevila zmínka o tom, že něčeho podobného se dopustil předchůdce dnešního papeže naposledy někdy ve třináctém století, jinými slovy "tohle se přece nedělá". Reakce lidí v rozličných zemích zastižených kamerou a mikrofonem byly rozličné. Někteří odvážně či plaše souhlasí, jiní zcela autenticky pláčou, jako by se jim zbořil svět se svými jistotami. Nechápu. Život plyne, lidé stárnou. Ani já se už necítím tak jako před lety. Věnuji se tomu, na co se cítím, a nechť mi bůh, příroda či zbytky mého zdravého rozumu (to už je jedno) jednoho krásného dne zřetelně a jasně řeknou: "Chlapče, už toho nech, už na to nemáš!" Jen věřím a doufám, že budu v té chvíli do té míry jak fyzicky, tak i psychicky svěží, že dokážu tomu bohu, té přírodě či zbytkům mého zdravého rozumu naslouchat a odpovědět: "Máš pravdu. Jdu od toho, jsou tu jiní, nebudu jim překážet."

Pan (občanským jménem) Jozeph Aloisius Ratzinger něco takového dokázal, navzdory mému značně skeptickému postoji vůči církvi, jíž je tento muž nejvyšším šéfem, musím říci, že je to frajer. "Pánové, na tohle se už necítím, takže jdu od toho." Málokdo dokáže něco takového veřejně říci a zachovat se podle toho.

Jsem rád, že si mohu tohoto pána opravdu a upřímně vážit za toto jeho rozhodnutí, a z celého srdce mu přeji co nejdelší a co nejprosluněnější stáří.