1.12.2022 | Svátek má Iva


FILM: Za Franciszekem Pieczkou

10.10.2022

Franciszek Pieczka byl populární polský herec, taky v Česku jej takřka každý poznal, i když si třeba zrovna nevybavil jméno. Zemřel 23. září ve věku 94 let.

Byl ze Slezska a roku 1954, když mu bylo šestadvacet, se objevil ve Wajdově válečném filmu Nezvaní hosté. Ale skutečnou popularitu mu přinesla teprve televizní role: Gustlik Jeleń v „mytickém“ seriálu Čtyři z tanku a pes (1966-1970).

Má generace to v dětství brala jako napínavou střílečku, přičemž jsme skálopevně věřili, že polští vojáci drtili při protiofenzivě Hitlera a zrovna tak permanentně se přitom šťavili. V podstatě v naprosté pohodě, s přehledem unikali z pastí a ještě se okolo stále motala divukrásná ošetřovatelka a přitažlivá radistka.

Moji rodičové ten seriál ignorovali, takže bych jej - na počátku let sedmdesátých - možná ani neviděl, kdyby bratranec Zdeněk z jiné čtvrti neupozornil mou babičku, že prý je to doma baví. I pustila televizi, tehdy černobílou: ocitl jsem se rovnou v palbě a ihned pochopil, že se název seriálu plete. Je jich přece pět. Tankisté totiž směli mít uvnitř tanku ještě značně inteligentního vlčáka Šarika.

Možná jste to dílo nikdy neviděli, a tak chci upozornit, že nebyly proporce čtyř ostatních hrdinů ani ve svém schematismu rozloženy zle. V tanku jedou ku Berlínu a jsou to tyto typy:

Mladý Janek, úplně ještě nevyzrálý. Pak zralý chlap, k Jankovi kontrastně temný. Za třetí trochu nejednoznačný, občas smutný kamarád, kterého ostatní občas postrkují k nějakému děvčeti, jak se stydí; ale zazpívá a zahraje i vybojuje své. A za čtvrté Gustlik.

Kdosi, kdo už obličejem, charakterem a osobností lidi okolo stmeluje. Samo sebou jsme mu ve školní třídě říkali Gustík. Hrál ho Franciszek Pieczka a roli mu nikdo víc neodpáral. Svým způsobem by tak snad mohl zbytek života jezdit jen po besedách ve státech někdejšího socialistického tábora. Ale to neudělal. Přece jen by ho to asi neuživilo a jistěže ho taky moc bavilo hrát v divadle. A v dalších filmech.

U nás jsme ho prvně mohli vidět v poněkud hrůzostrašné historické podívané o víře a nevíře Matka Johana od Andělů (1961). Pak v několika válečných filmech (Duben, Druhý břeh) a roku 1964 se objevuje dokonce v adaptaci zvláštního románu Rukopis nalezený v Zaragoze.

Jednou z jeho prvních hlavních rolí byla titulní v Matoušově životě (1967) - volné adaptaci knihy norského básníka Tarjee Vessase Ptáci. Zosobnil tady snícího prosťáčka, až moc fixovaného na rodnou sestru.

Jak to za předešlého režimu už chodilo, některé jeho filmy si na premiéru počkaly - uzamčeny řadu let; například - fantaskně laděné - Slunce vychází jen jedenkrát denně (1967), kde má hlavní roli horala z Beskyd.

Objevil se rovněž v adaptacích vícera knih od polských nositelů Nobelovy ceny za literaturu Wladyslawa Reymonta (Sedláci, Země zaslíbená v režii Andrzeje Wajdy) i Henryka Sienkiewicze (Potopa, Quo Vadis). A ve filmu Austeria chrání jeho postava Židy před kozáckým pogromem. Titulního léčitele zahrál ve snímku Janek Vodnář (1994) a ve známém českém filmu Díky za každé nové ráno (1994) ztvárnil ukrajinskou hlavu rodiny: Vasila Hakunděka. Vzorem svérázné to postavy, jak je aspoň představena scénářem, je skutečný tatínek autorky předlohy Haliny Pawlowské.

V kinech se Pieczka naposled objevil roku 2017 v mysteriózním dramatu Syn sněžné královny a na obrazovce ve vysoce úspěšném a ve svém čase v Polsku nejsledovanějším komediálním seriálu z prostředí vsi Ranczo. Udržel se tady od roku 2009 až do roku 2016. - Ale ještě k mýtu o tankistech, kde si nejprve pomohu citací z knižní verze.

Zdaleka, jako skrz vatu, zaslechli štěkání psa. Podívali se po sobě. „Šarik?“ podivil se Janek. „A předtím jako by volala Marusja!“ „To se ti jen zdálo,“ namítl Gustlík a s hrůzou pozoroval, jak se jeden z nosníků nad nimi hnul. Pruty výztuže se začaly prohýbat, Gustlík zavřel oči, betonová tříšť se zachvěla.

I pro seriál Čtyři z tanku a pes jsou - jako pro veškeré akční „westerny“ - typické záchrany na poslední chvíli, což konkrétně vrcholí v momentě, kdy se v jedné epizodě mezi nacisty objeví sám kapitán Hans Kloss, hrdina z jiného polského seriálu, a tiše radí Gustlíkovi, jak se mohou i s tankem T34 číslo 102 (pojmenovaném podle rusých vlasů zdravotnice Marusji Rudy) zachránit, i když teprve v momentě, kdy je už Němci užijí jako ujíždějící cvičný terč.

Dvě či tři knihy povídek o čtveřici přeložila do češtiny Helena Stachová a ještě jednou citujme:

Potom se shora sesypaly drobné úlomky a prach zase houstl, ale v úzkém průzoru už se leskly dvoje oči. Tomášovy a Šarikovy.

Panenkomarjá, a já už myslel, že vás zubatá skosila,“ vyhrkl s úlevou Čerešňak.

Ta je na nás slabá!“ povzdychl Gustlík hluboce. „A tak nás jen trochu praštila přes prsty. Jak jsi nás našel?“

Šarik mi ukázal cestu.“

Inu, eště na tom světě pár dní pobudem.“

Autor díla Janusz Przymanowski (1922-1998) sice válku prodělal i jako cosi děsivějšího, v notné idealizaci mu to ale s odstupem dvaceti let nezabránilo. Sám byl v Rudé armádě i v polských jednotkách a pracoval jako válečný dopisovatel. Po kapitulaci se stal redaktorem a své povídky shrnul do knih V první řadě (1952) a Bodák z uralské oceli (1953). Napsal romány Vojáci čtyř řek (1953, česky 1958) a Tajemství pahorku 117 (1954), ale sága o kamarádství uvnitř - zřejmě nezničitelného - tanku Zrzek přebila vše…

Kawalerie rechts!“ zařval feldvébl Zápalka, prudce se přikrčil a vypálil dávku od boku.

Hurááá!“ řvali jezdci a trubač zvedl signální trubku, aby do vzduchu vyslal čistě kovové tóny. Jezdec, kterého hrstka střel zasáhla do prsou, ještě zápasil se smrtí, a tak mu Grigorij vyrazil na pomoc, ale stačil jen zachytit šavli. S ní se na vraníku vřítil mezi pěchotu. „Vašá!“ řval gruzínsky a rozrazil skupinu výsadkářů. Dva smetl bleskurychlými údery a třetí na něj namířil, ale Grigorij ho zasáhl hrotem dřív, než stiskl spoušť. Feldvébl Zápalka se v tu chvíli rozmáchl nožem, ale tu prolétl pod břichem Grigorijova koně jako šíp Šarik, tesáky se zakousl do ozbrojené ruky a dvojnásobným úderem předních tlap srazil výsadkáře na zem. Tímto bleskurychlým soubojem bylo střetnutí rozhodnuto a výsadková rota kapitána Krummela přestala existovat!

Ptám se. Vypadala druhá světová vážně takto? A co si myslili o podobné nadsázce všichni, kdo ji pamatovali? Že to snad pro Poláky byla jen řada vítězných bitek u Little Big Hornu?

Ke Grigorijovi přijel strážmistr a odevzdal mu pochvu od šavle zabitého jezdce. „Jako co jezdíš v tom tanku?“

Jako řidič,“ připjal si Grigorij pochvu k opasku.

Škoda,“ zabručel Kalita a v tom jediném slově bylo vše. Uznání, upřímná lítost i třpyt neodevzdaného vyznamenání.

Seriálu, řekl bych, Gustlik skutečně dominuje a i zde pochází z Těšínska jako jeho představitel. V jedné části se pak ocitá vůči očekávanému nacistickému útoku úplně odříznut a sám, i sledujeme johnwickovské či ramboidní přípravy na velkou soukromou válku. K ní dojde - a překročí to hranici pravděpodobnosti, pochopitelně. Němci padají jako figurky, Gustlík nezná strach a pobíhá mezi předem rozmístěnými zbraněmi a granáty. Předstírá, že on sám je celá četa. Zasažen není, pokud si vzpomínám, snad ani jednou.

A jeho představitel Franciszek Pieczka?

Jistěže uměl hrát i jinak, ale sotva kdy umíte potlačit dobrosrdečný pohled. Pieczka ho měl. A byl cítit vrozenou autoritou. To byl, ale navzdory odpovědnosti, kterou jeho hrdinové často nesou, vypadal pokaždé veselý. Více anebo méně. Optimista. Měl hlubší hlas a vysokou postavu a polští diváci ho měli rádi. Za šest let si naň ještě vzpomeňme, to uplyne století od jeho narození.

Humor seriálu o tanku: