V Liberci spisovatel Jules Verne nikdy v životě nebyl. To lze prohlásit s bezpečnou jistotou, mimo jiné proto, že on nebyl skoro nikde, proč by tedy měl být v Liberci? Zato byl přítomen jaksi ideálně. Veletrh dětské knihy v prostorách libereckého výstaviště byl letos v duchu vernovském. Proto mě tam taky pozvali, napsal jsem o Vernovi dvě biografie, pro rozhlas jsem zpracoval některé jeho romány a Albatros připravuje už třetí mnou převyprávěnou verneovku k vydání. Absolvoval jsem celkem tři besedy s dětičkami, pokaždé to bylo padesát, možná i víc chlapečků a holčiček. To se dalo těžko spočítat. Snadněji spočtu ty děti, které zvedly ruku na otázku, zdali nějakou verneovku četly. Byly dvě. Jeden chlapeček přečetl podle svého prohlášení Patnáct let v balóně a druhý si nepamatuje, co četl a o čem to bylo, ale ví, že to bylo hezký.

Doba se mění, čtenáři se mění. Včera jsme byli s manželkou na návštěvě u sousedů. Nahlédl jsem do dětského pokoje. Chlapeček si tam hrál s robotickou potvorou ve stylu transformera. Holčička koukala na obrazovku: nedívala se na televizi, ale taky nehrála žádnou hru. Dívala se na jakýsi animovaný film, který vylovila odkudsi z hlubin sítě internetu. Špatná zpráva pro vydavatele knih, ale také pro televizní společnosti. Kniha je pro tuhle generaci mrtvé maso. To mě mrzí. Ale i televize je pro ni mrtvé maso. To mě těší. Dětem je to jedno. Mají svůj svět a až z nich budou dospělci věku pokročilého, jejich děti a vnoučata budou mít zase jiný svět. Nevím, jaký bude. Vím, že jim nebude po chuti.

Když jsem jel do toho Liberce, poslouchal jsem v rozhlase rozhovor s panem profesorem Masákem. Právě teď se v Liberci bourá obchodní středisko Ještěd. Postavil ho v roce 1979 s Karlem Hubáčkem. Ptali se ho, co tomu říká. Hovořil moudře, samozřejmě nemohl a ani nechtěl zakrývat trpkost. Dal najevo pochybnost, co vyroste na místě zbouraného obchodního domu. Bude nová stavba ctít okolí, zapadne do zástavby tak, jak se podařilo zasadit budovu před třiceti lety? Asi sotva. Kdyby takový byl úmysl, proč by stávající Ještěd bourali?

Takový je osud domů. Co s nimi, když přestanou sloužit svému účelu? Chlapečkové a holčičky z větší části přestali číst a věnují se něčemu jinému. Kvůli tomu se ale knihy pálit nebudou. Ptávám se knihovníků z veřejných knihoven, jak je to s verneovkami. Děti si je nepůjčují, nečtou je, taková je většinová odpověď. Ale kvůli tomu se knihy do sběru nedostanou. S obchodním domem je to horší. Nedávno jsem si něco kupoval v obchodním domě Kotva. I tahle budova patří rozhodně k tomu nejlepšímu, co v české architektuře v sedmdesátých létech vzniklo. Bylo by mi líto, kdyby měla zmizet, a nejen proto, že jsem v Kotvě svého času pracoval. Jenže co s ní? Byl jsem tam sám, nebo skoro sám – buď jak buď, prodavači byli vůči zákazníkům v převaze a některá oddělení zmizela. Bez náhrady, byly tam místo nich prázdné plochy. Přejděte ulici a nahlédněte do Palladia. Tak vypadá obchodní dům jednadvacátého století.

Co naplat, změny dovedou být smutné. Zvlášť když stojíte na té horší straně změny a díváte se za odjíždějícím autobusem. Z toho plyne, že je mnohem lepší změnu vyvolávat a působit než nad ní hořekovat. Měla by to ale být změna aspoň trošku, aspoň kapičku k lepšímu.

LN, 30.3.2009