Světem obchází strašidlo, strašidlo jakobínství, mohl by teď napsat Karel Marx. Horší než kádrování soch a dějinných osobností je bující fanatismus myšlení. Smrtelná vážnost, s níž jakobíni pokroku poměřují svět i sami sebe. Atmosféra vytěsňující Zlo a s ním i vše, co zavání nadsázkou, humorem, vtipem, satirou, alegorií, ironií či sebeironií.

Johna Cleese a to, co dělal se skupinou Monty Python, zná každý. Méně známý je jeho sitcom pro BBC z poloviny 70. let s titulem Fawlty Towers, česky prezentovaný jako Hotýlek. Proč BBC vyřadila z nabídky jeden z jeho dílů? Formálně proto, že v něm zazní „slovo na n“ (v Británii se vyslovit nesmí, leč prozradíme, že jde o slovo „negr“). Ale to nepropagovalo rasově nadřazené vidění světa, bylo jen součástí ironie a sebeironie, jež Britům nastavovala zrcadlo. A za to se dnes trestá.

Ta přepjatost vydráždila Elmara Krekelera z listu Die Welt ke sloupku Dopis rasistovi, jehož jsem miloval. Píše o tom, jak Němci, kteří nesměli ironizovat své válečné stereotypy, natož se tím bavit, obdivovali „neohroženou, ginem nasáklou postavu z muzea koloniální mentality“. Každému asi dojde, že má-li se takový stereotyp ironizovat v duchu Cleese či skupiny Monty Python, musí to být řádně okořeněno. Jenže to, co je pro jedny skvělou sebeironií, je pro jakobíny výhřezem skutečného rasismu, xenofobie či arogance.

Podle Krekelera dnes panuje ze sebeironie strach. Z „mentality uličních výborů“ se stává celosvětová nákaza a právě sebeironie na ni umírá jako první.

Myslíte si, že u nás to nehrozí? Zkuste si představit, že jakobínský tribunál posuzuje Českou sodu, hlavně postavy Karla, Egona a jejich Alles Gute. Vsadili byste korunu na to, že by prošla?

Před 29 lety to u nás s jistou ironií či i sebeironií zkoušel David Černý, když natřel sovětský tank na pomníku narůžovo. Natrvalo to neprošlo, což je škoda. Pořád je to lepší cesta než deportovat Koněva do lapidária. Přesněji řečeno než mentalita „buď, anebo“, „buď zvítězí naše verze odsunu, nebo tam zůstane, což budeme považovat za naši kapitulaci“.

Na první pohled se zdá, že kompromis je vyloučený. Ale možná by se našel, byť jen v literatuře. Kdo zná knihu Dobrodružství šesti trampů (1933) Vlastimila Rady a Jaroslava Žáka, ví, o čem je řeč. Má podtitul Epopej z válek trampsko-paďourských, z čehož čtenář vytuší, že ironicky popisuje kulturní válku mezi liberální levicí (trampy) a bigotní pravicí (paďoury), jak by se řeklo dnes. A jak to vyřešil hostinský, aby neurazil ani jednu část klientely? Takto: „Soška Jana Amose Komenského byla prostým nasazením širáku změněna na věrný portrét Buffalo Billa.“

LN, 30.6.2020