Jak praví pověst z pražského židovského ghetta, v domech Na Rejdišti, čili v ulici, která je položená kolmo k Dvořákovu nábřeží a vede mezi Rudolfinem a konzervatoří směrem ke Staronové synagoze, žil kdysi velice bohatý měšťan Kalmán, vdovec, s půvabnou dcerou Haninou. Od jisté doby tato kráska večer co večer, takřka v noci, pospíchala pro vodu ke studánce, která vyvěrala z vysokého vltavského břehu. Až jeden z nevyslyšených ctitelů, který ji pronásledoval, záhadu vyřešil: stal se svědkem milostného dostaveníčka. Uviděl, jak její mladý milenec připlul na loďce, nejspíše z druhého břehu, a jak se vroucně vrhli sobě do náruče.

Když se to starý Kalmán dověděl, běhal jak šílený po světnici. Druhý den šli za dcerou spolu. Neznámý milenec však zradu tušil, neb si den předtím všiml špeha, který Haninu pronásledoval, a prosil dívku, aby vstoupila k němu do loďky a prchla s ním. V kritickém okamžiku, kdy ona již svolila a chystala se vstoupit do milencovy loďky, překvapil je starý Kalmán a dceru mu vyrval z rukou. Haninu odvedl domů, kde již čekali rodiče ctitele a shromáždění hosté, aby oslavili podle dobrého zvyku zasnoubení se spanilou Haninou.

Oknem svého pokojíku, kam se Hanina uchýlila, aby se vyhnula zásnubám, spatřila, jak ubohý milenec vesloval až doprostředka Vltavy, kde skočil do vody a zmizel ve vlnách. Ubohá Hanina se všem vyrvala a jako šílená běžela zpět k řece. Volala svého milence. Když se ji otec snažil zachytit, vrhla se ze břehu do Vltavy, aby následovala svého milého. Vlny Vltavy uloupily krásnou Haninu a už ji nikdy nevydaly.

Uplynuly dva roky a v noci jednou zazvonil u Kalmánovy sestry, která byla porodní bábou, mladý muž a přál si, aby ho následovala k jeho těhotné ženě. Bába následovala muže až k Vltavě. Neznámý ji vybídl, aby vstoupila do loďky. Když se zdráhala, vzal ji do náručí a pak rychle odrazil od břehu. Loďka zastavila uprostřed Vltavy, ve víru se zatočila a jakoby spadla ke dnu. Bába před sebou uzřela malý, ale nádherný palác.

"To je moje sídlo," řekl neznámý mladý muž. "Vstup jenom beze strachu a královsky se ti odměním." Bába poslechla, vstoupila k čekající rodičce a na posteli našla ležet spanilou Haninu. "Můj ty dobrý Bože, jsi to ty," vykřikla bába a pak jí Hanina vyprávěla, co se událo: Sotva upadla do vody, kdosi ji popadl a ona pochopila, že je to její milý, který jí děkoval, že obstála v těžké zkoušce. A v té chvíli se jí představil. Řekl: "Jsem český vltavský vodník. Mocný vodník celého světa, u kterého jsem náhle upadl do velké nemilosti, mne odsoudil k tisíciletému vyhnanství, dokud nenaleznu dívku, která by mne následovala do mé vodní říše. Potom teprve od něho dostanu své dědictví: Vltavu a Labe."

Krásná Hanina porodila švarného syna, vodník byl u světového vodníka vzat na milost a jako léno dostal slíbené české řeky. Tím zachránil Prahu před velkou vodou, kterou se vodníci prý vždycky mstí za to, že jim lidé odmítají dát švarnou nevěstu.

A tak nějak to mohlo být i v minulých letech: někdo z nás zase odmítl dát českému vodníkovi půvabnou nevěstu.