Z minulosti mě nejvíce fascinuje dětství. Ta věta se ke mně stále vrací právě při psaní fejetonů. Při pohledu zpět se mi jeví dětství jako nejdůležitější období života, protože tam skoro všechno bylo poprvé: první pocit strachu, štěstí, vidím a slyším první déšť, jak bubnoval do střechy na půdě, kde jsem spával, první sníh, na který padaly saze z komína, stejně jako první jaro s klubajícími se bílými sněženkami a žlutými, modrými a fialovými primulemi. Při zpětném pohledu zahlédne mé třetí oko první kaštany s barevným listím podzimu, který vždy ohlašovala rudá barva psího vína na našem domě.

Tehdy jsem také poprvé zjistil, že jsem schopen mluvit, aniž bych sám sebe poslouchal. Bylo to vždycky ve stejný moment, když jsem chtěl od sebe odstrčit něco nepříjemného. Šlo o první pocit zbabělosti. Takhle jsem si to asi neuměl říci, ale už tehdy jsem to začal vnímat jako vlastní nedostatečnost; slabost jít vstříc konfliktu, který by měl člověk naopak řešit, jsem nahradil volnoběhem řeči.

Taky se moc dobře pamatuji na první pocit úlevné svobody, který jsem prožil při kreslení. Nic jsem najednou nemusel, zatímco den začínal samým: musíš se umýt, vyčistit si zuby, obléci se, nasnídat atd. až do večera. Jen při kreslení jsem si mohl dělat, co jsem chtěl. Nikdo mi nikdy nic nepřikazoval, omezovala mě jen moje vlastní fantazie. A taky jsem byl rád, že za každou kresbu mě někdo pochválil, a to i tehdy, když jsem sám moc nevěděl, co jsem nakreslil. I dnes cítím, že teprve tehdy, když se úplně soustředím, abych zcela vypnul mozek a nechám volně plynout slova, doopravdy píši a nic nepředstírám. Je to asi tím, že realita je neovladatelná, a to dokonce i její obraz, který je uložený ve mně. Malování tedy nejspíš pro mě bylo první vzpourou nejen proti diktátu každodenního řádu prarodičů a rodičů, ale v důsledku i proti tyranii přímého významu čehokoliv. Tehdy jsem se poprvé dotýkal transcendentna.

Ten pocit, že něco ve mně kreslí za mě, si dodnes docela dobře pamatuji a snažím se ho napodobovat i při psaní. Jde o bezprostřední prožití textové slasti, která člověku ohlašuje, že je na správné stopě, že se ponořil do své vlastní vnitřní utopie.

Skutečná tvorba je proto pokus o znovuprožití každého poprvé. A funguje jako text jen tehdy, když jde o sémantickou řeku znovu poprvé vyslovených slov, která plynou dál a otevírají v lidech jiné možnosti, o kterých autor nic netuší. A bohužel jaké to jsou možnosti, se autor nikdy nedozví. Stejně jako nikdy nedosáhne na všechny okraje své duše, z které jeho texty prýští.

Proto se říká, že každý skutečný text je chytřejší než jeho autor. A platí to i opačně: je-li chytřejší autor, nejde o literaturu. Může za to vztah mozku k textu místo k rozkoši a vášni ze psaní.