Před několika dny jsem dostal dopis. Slušný, leč velice nesouhlasný. Jeho pisatel mi sděloval, že naše aktivity týkající se mapování minulosti jsou sice možná úctyhodné, ale zbytečné. Nic nám to v dnešním složitém světě prý nepomůže. A navíc, že naše minulost není česká, protože je plná nějakých Němců, Habsburků a všelijakých takových našich tradičních nepřátel. A že bychom se měli držet Husa, Komenského, Palackého a Masaryka a v ostatním spíše držet hubu. A nikoli vzpomínat zásluh Němců a jim podobných, protože ti to nemysleli s námi nikdy dobře.

Ta slova o držení huby jsou autentická. To, co bylo, již nezměníme. Můžeme se pouze snažit minulost pravdivě poznávat a umět si z ní vzít to podstatné a pravdivé. Těžko změníme to, že do 18. století jsme se zas tak nějak vážně nedělili na Čechy a ostatní. Konec konců Masarykův tatínek byl Slovák, maminka Němka a on sám do patnácti let neuměl česky. A přesto se později stalo, co se stalo. Nemůžeme na různá časová údobí klást dnešní měřítka, zejména ne ta, která jsou podbarvena jakýmsi divným nacionalismem (Nic než národ?). Umělec vpravdě národní, Bedřich Smetana, si psal tak intimní věc, jakou je deník, německy. Asi i myslel německy, ale to nemění nic na tom, že složil nádherná hudební díla bytostně česká. Z každé minulosti vyvěrá jakési poselství. Má-li v sobě obsaženu krásu, pravdu, lásku a poctivost, je úplně jedno, jakou řečí je ono nám určené poselství psáno. Neboť se očekává, že si budeme umět z minulosti vzít právě to inspirující, obdivné a krásné. Jistě, nebudeme opěvovat něco zlého a ošklivého. Jak to poznáme? Inu, minulost je neustále prověřována.

Když se mi někdy poštěstí a mám chviličku času při návštěvě Prahy, rád se toulám po Malé Straně. Nikdy neopomenu navštívit kostel sv. Mikuláše. Je to krásný kostel, symbol barokní Prahy, odborníci o něm hovoří jako o vrcholném díle českého radikálního barokního slohu. Téměř padesát let ho od roku 1702 stavěli tatínek a syn Dientzenhoferové. Tatínek se jmenoval Kryštof a syn Kilián Ignác. V žádné práci o tomto kostele jsem nečetl, zda byli Němci nebo Češi. Prostě uměli postavit kostel, který je historicky zařazen mezi umělecká díla českého baroka. Tak jim byla stavba svěřena. A do tohoto kostela přišel přesně před 265 lety, v říjnu 1745, Thomas Schwarz. Bylo mu shodou okolností téměř na den 50 let. Narodil se totiž 17. prosince 1695 Janu a Anně Schwarzovým v malé vesničce Heroltovice (tehdy Heroltsdorf) u Města Libavé. Schwarzovi měli četné příbuzenstvo, mezi jehož mužskými představiteli bylo hodně stavitelů varhan. V době, kdy Thomas vstoupil do kostela sv. Mikuláše, byl již evropsky známým stavitelem varhan. Proto dostal za úkol postavit pro tento kostel (byl před dokončením) do jednoho roku znamenité varhany. Svému slovu dostál a jeho varhany poprvé zazněly 10. října roku 1746, šest let před dokončením stavby.

A tak se někdy stane, že usednu v tomto kostele a poslouchám Schwarzovy varhany. Nikdo z přítomných neví, že jsem z míst, které je kousek od rodiště stavitele těchto varhan. Nikdo bohužel také neví, kdo to byl „Němec“ Thomas Schwarz. Navíc jsou to varhany velice pozoruhodné. Jsou největší, které kdy Thomas Schwarz postavil. Třímanuálové se 44 rejstříky a s volně stojícím hracím stolem byly a jsou unikátem. Schwarzovy varhany v následujících staletích byly předmětem mnoha neodborných pokusů, když je různí „také stavitelé“ chtěli předělat k obrazu svému. V roce 1802 to byl hudební teoretik abbé Jan Vogler, v roce 1835 varhanář Josef Gartner, v roce 1904 varhanář Josef Hubička a konečně v roce 1959 nerealizoval zcela svůj neodborný projekt prof. J. B. Karas, protože se mu nedostávalo finančních prostředků. Naštěstí. A tak se vždy Schwarzovy varhany vrátily do původní podoby, i když to bylo po oněch neodborných zásazích velice obtížné. A vydržely 265 let. V kostele sv. Mikuláše se koná ročně mnoho koncertů, v nichž hrají prim Schwarzovy varhany. Zajímá snad někoho národnost autorů, interpretů, stavitelů kostela i stavitele varhan? Naprosto ne. Dohromady to vše tvoří nádherný kulturní celek. Již 265 let. Dávno jsou mrtvi hlasatelé nejrůznějších nesmiřitelných ideologií. A jejich sem tam se objevivší nástupci nemají, abych to řekl slovy Jiřího Suchého, ani šajna, kdo byl například Thomas Schwarz, náš rodák. Náš proto, že my žijeme v krajině, která byla a je také jeho krajinou. To nezměníme.

A divíte se mi, že tam sedím v kostelní lavici a když zazní první varhan tón, že cítím hrdost? Nikoli, nemám zásluhu na tom, co udělal náš rodák. Ale vím to, že je odtud. Znám tu malou vesničku Heroltovice, mnohokrát jsem jí projížděl. Jenže k tomu, aby v nás mohly vznikat tyto pocity, musíme tohle všechno vědět. Proto se nikoli zbytečně zajímáme o minulost. Dlouho jsem si myslel, že jediným Čechem, který „proslavil“ Brixen, byl Karel Havlíček Borovský. Kdepak. Více než sto let před ním to byl Thomas Schwarz. V roce 1720 se vyučil varhanářem u Mistra Antonína Richtra v Brixenu. V roce 1723 se pak oba usídlili v Brně. Vsadím se, že žádný Tyrolák, který jistě v rámci turistických výprav kostel sv. Mikuláše navštívil, neví o tom, že se stavitel varhan tohoto kostela vyučil v Brixenu, v jižním Tyrolsku. A kdyby to věděl, tak by to jistě všem v jejich výpravě vyprávěl. Proč? Inu, protože je odtamtud. A jelikož jsme všichni odněkud, tak bychom měli velice dobře a podrobně vědět odkud. A k tomu vědomí patří i znalosti o minulosti onoho místa. Čím více toho víte, tím jste bohatší. A to jsem vlastně chtěl napsat i tomu pánovi, jako zdůvodnění, proč „nedržím hubu“.