Když letos přišlo jaro, a letos dlouho nepřicházelo, až nakonec udeřilo, v hlavě mně v ten moment zajiskřilo a asociace si v ní začaly dělat, co chtěly: uviděl jsem Jar na nádobí. Asociace jsem neuměl ovládat, mohl jsem je leda takhle otrocky zapsat. Za ten Jar na jaře asi může jeho barva: byl totiž kdysi taky zelený a při mytí dělal bubliny: kvetl. Jen ta jeho zelená byla trochu umělá, bylo v ní moc modré. Jarní zeleň má úplně jiné odstíny: je v ní více žluté a teprve jak jaro zraje a připravuje se na přechod k létu, nebe do ní shůry přilévá víc modré, až začne splývat s tmavě zelenou jehličnatých stromů. Světle zelené zůstanou jen modříny, pod kterými jsme sbírali klouzky a pestřce, které babička sušila a jen špetičku přidávala do polévky. Říkala, že ve větším množství jsou jedovaté. A pro některé lidi je jedovatá i poezie a takovéto asociace, protože pro ně nejsou schopní nalézt racionální vysvětlení. Jenže právě podle toho se poezie pozná.

Indický básník Bhairava se domníval, že intuice se nachází mezi dvěma myšlenkami: první je u konce a druhá se ještě neobjevila. Intuice je to, co básník nalézá v prasklinách. To zní velmi přesvědčive, protože intuice je vlastně směr. Nebo, jak se někdy říká, šestý smysl. Proto Octavio Paz napsal: "Člověk je transendence, ustavičné překračování sebe sama a báseň je nejčistším znakem tohoto ustavičného překračování... Bytí a touha být v básni na okamžik splývají jako ovoce a rty."

Proto všechny zpětné výklady básně podle Umberta Eca dokonce i od samotných autorů představují "apres coup", zpětný komentář, vytvořený intelektem poté, kdy je po všem a kdy toto "vše" bylo vypracováno jinými než rozumovými složkami osobnosti. Nebo, jak jsme začali citací indického básníka, kdy jsme zase zacelili prasklinu v naší mysli, která je velmi vzácná. Ale mnohem důležitější je vědět, že rozkrývat básníkovy úmysly není úkolem čtenáře a od učitelů, kteří to vyžadují ve škole, je to zcela zavádějící a marná snaha. To, co bychom se měli naučit, chceme-li ne číst, ale přijímat poezii, naslouchat jí a vstřebávat ji, je poznat v sobě moment, kdy i v naší hlavě je prasklina mezi starou myšlenkou a tou, která se ještě nenarodila, aby slova, která byla na počátku a která básník v sobě hledá, do nás nepozorovaně, ale radostně vklouzla, protože básníci jsou jen papoušci opakující nevyslovitelné, jak napsal Stanislav Jerzy Lec. On vlastně jen jinými slovy opakuje to, co řekl indický básník Bhairava. Poezie je sirotkem mlčení. Je to dárek za trpělivost, s kterou básník na poezii čeká. Básně jsou, jak se někdy říká, modlitby bezvěrců a básníci kněžími neviditelného. Je tomu tak proto, že psané já je úplně jiné než vyslovené já. Já v pravé básni není subjektivní, protože básník jen zapisuje, co mu něco diktuje. Je to zkušenost absence sebe a v tom je její síla, a proto vzniká jen v prasklinách mysli, i když někdy může začít takovou banalitou, jako je asociace jara a Jaru na nádobí, ale pak je nutné za tou představou důkladně jít, pronásledovat ji a neuhnout z cesty. Někdy se tak zrodí báseň, jindy fejeton.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus