Konec války ke mně přišel v roce 1945 z tunelu: Němečtí vojáci beze zbraní z něj vyšli s bílým hadrem přivázaným na klacku. Z druhého břehu Sázavy na nás ještě mířila německá děla, ale nad námi už létali američtí letci.

O konci demokracie hovořil můj bratranec Olda v roce 1949, když na něm chtěli, aby při nástupu na vojnu podepsal, že po vojně půjde pracovat do dolů. On to odmítl a za trest narukoval k černým baronům. Ve škole nám k tomu neřekli nic: jen sundali obrazy Masaryka a Beneše a kříž a pověsili tam Stalina, Gottwalda a umouněného člověka s nápisem: Já jsem horník, kdo je víc. Strýc nám s bratrancem dal své vyznamenání za odbojovou činnost na hraní a později si ho pověsil na WC.

Konec stalinské hrůzovlády v Rusku oznámil rozhlas, který několik dní v roce 1953 po smrti tyrana vysílal pouze smuteční písně. Lidé, kteří byli zavřeni v gulazích, se šťastně smáli a zůstalo jim to dodnes: kdykoliv uslyší smuteční pochody, rozjasní se jim tvář.

Konec školního roku mi přinášel svobodu: Konečně jsem si mohl do školních sešitů z druhé strany psát, co jsem chtěl.

Konec prázdnin voněl po marmeládách, které vařila babička, a na obloze ho signalizovaly divoké kachny připravené k odletu v trojuhelníkových formacích.

Eva Ch. vyfoukla z pusy velkou žvejkačkovou bublinu, propíchla ji prstem a prohlásila: to je konec naší lásky.

Konec Nylonového věku Josefa Škvoreckého mi splynul s koncem Pražského jara. Oznámili mi ho v roce 1968 v noci kamarádi telefonem a já jim nevěřil. Myslel jsem si, že si ze mě dělají legraci a že jsou namazaní. Teprve když jsem otevřel okno, uslyšel jsem letadla a tanky.

Blížící se konec vládnoucí nenormality mi ohlásil do Bonnu rovněž telefonem na počátku roku 1989 Pavel Tigrid z Paříže, když se mě optal, co bych tomu říkal, kdyby byl Václav Havel prezidentem.

Konec světa měl podle mayského kalendáře nastat na Silvestra roku 2012: měli jsme se srazit s planetou Nibiru nebo nás mělo sežehnout Slunce.

A konec iluzí o lepší budoucnosti mi nedávno připomněl Nejvyšší soud v Brně, když vydal rozsudek o tom, že uplácení ve Sněmovně není trestné: vztahuje se na ně imunita. Dle našich politiků jde o „běžné vyvažování vnitrostranických zájmů".

Blížící se konec všech konců mi připomněla hezká slečna, na kterou jsem se se zalíbením díval v tramvaji, když vyskočila a řekla mi: Sedněte si! a já to s chutí přijal, protože mě bolely nohy.

Život je jen konečný sled důležitých konců, které nám připomínají, že na samém konci je nejvyšší čas začít číst sám sebe pozpátku.