Každý si může za to, čím je a jak vypadá, pokud je zdravý, říkala moje babička a věda její slova nedávno potvrdila.

V polovině XIX. století Darwin tvrdil, že jsme nebyli stvořeni nijak unikátně, ale že jsme se postupně vyvíjeli z nižších předků. Prohlašoval, že hnací silou evoluce není nějaký vědomý intelektuální nebo božský záměr, ale "slepý" proces přirozeného výběru. Mechanický selektivní proces náhodných pokusů a omylů založený na variacích dědičnosti. Nad tím babička kroutila hlavou a říkala: Kdyby se moje sestra už od malička nechtěla učit jazyky, nikdy by jich neuměla jedenáct a skončila by jako já za ladentheke, jak říkala pultu v krámě otcova obchodu.

Nová biologie mozku to vysvětluje, když tvrdí, že nejen tělo, ale i mysl řídí specifické molekuly, které určují naše nejvyšší mentální procesy - vědomí sebe sama a druhých, uvědomování si minulosti a budoucnosti, která představuje naše touhy. Proto se říká, že je to právě paměť, která poskytuje našim životům kontinuitu a zároveň dává aktuální zkušenosti perspektivu, směr, ukazuje cestu.

Kdyby teta nezpívala, nehrála na klavír a neučila se jazyky proti vůli celé rodiny, byla by někým jiným a zřejmě by živořila po roce 1938 i po roce 1948, kdy vydělávala učením nejen na sebe, ale i na svou matku, protože obchod jim dvakrát vzali. Ještě jako stará dáma s hrdostí vzpomínala na to, že rodině dokázala vzdorovat, že zůstala sama sebou, že se nepodrobila rodinné tradici. Paměť stvrzovala její individuální identitu a ač neměla děti, snažila se mi tuto zkušenost předat. Říkala: Poslouchej sám sebe, svůj vnitřní hlas. Jdi za tím, co tě baví, z čeho máš radost, co tě vzrušuje a nikdy to nevzdávej. Když se ti to povede, budeš o něco silnější než ostatní. A babička dodávala: To je úplně jedno, čím budeš, jen bys to měl umět nejlíp z celé ulice, abys uživil rodinu.

A totéž platí o národech. Stejně jako sdílená paměť obohacuje naše jedinečné životy, ztráta paměti naopak ničí povědomí nejen o nás, ale i o národě. Proto všechny diktatury v rodině nebo ve společnosti útočí na paměť: buď ji otrocky připomínají, nebo ji naopak chtějí vymazat, každopádně ji chtějí ovládnout, manipulovat a mít pod kontrolou. Kdyby teta poslechla svého otce a skončila jako prodavačka, znamenalo by to, že by musela zapomenout na rozkoš z učení i z pozdější práce: Na ten jedinečný zážitek uspokojení, který z ní utvořil někoho jiného. A stejně by to bylo se mnou: Kdybych si nepamatoval, co mi říkala babička a teta, nešel po své cestě, byl bych někým jiným: strojním inženýrem v továrně. Snáze by se mi žilo v emigraci, ale neměl bych důvod se vracet do Prahy, kde je babička i teta pohřbená.

I zkušenost s vlastním psaním babiččina i tetina slova potvrzují. Pokud skutečnost nepojmenujeme, neexistuje a psaní je jen snaha o uchování paměti, přesnější pojmenování okolí i sebe samého. Psaním, zpíváním, malováním, učením, nedesignujeme jen své pocity, myšlenky, ale i sami sebe: svůj mozek. Forma textů formuje i naše hlavy. Po každé nové originální větě je můj mozek jiný a já taky. Jsem si podobnější!