Ležím v posteli. Čtu. Dvacátá kapitola je velmi napínavá.

"Vy jste tedy nejel s paní Robinsonovou minulý týden ve vlaku do Scarborough?" zeptala se slečna Marplová pana Lloyda.

Kdo je paní Robinsonová? Musím se podívat na minulou kapitolu. Žádná zmínka. Podívám se na osmnáctou. Paní Robinsonová bude zřejmě příbuzná pana Browna. Ovšem, je to jeho neteř. Zvláštní je, že kdykoli mi minulý týden kniha vypadla z ruky, vždycky zůstala otevřená na stejném místě.

"Vy jste tedy nejel s paní Robinsonovou minulý týden ve vlaku do Scarborough?" zeptala se slečna Marplová pana Lloyda. "Ne," pravil pan Lloyd a nalil si ještě šálek čaje. "A kde jste byl?" – "Byl jsem s Julií v divadle."

Kdo je Julie? Budu se muset vrátit a zalistovat zpátky. "Nevzpomínáš si, kdo je Rodriguez?" zívla žena. "Ne." – "Tuhle knihu jsi přece už četl…" Nemám ponětí. Kromě toho nemám čas na Rodrigueze. Musím pátrat po Julii. Našel jsem ji. Je to sestřenice zavražděného plukovníka Hopkinse. Pan Lloyd s ní byl v divadle. Alespoň to říká.

Překvapilo mne, že ráno byla ještě tma. Bylo to tím, že jsem měl knihu na obličeji. Obě lampičky na nočních stolcích svítily.

Při snídani jsme se shodli, že takhle to dál nejde. Alespoň jeden z nás musí mít tolik pudu sebezáchovy, že knihu odloží a zhasne. "A vezme z rukou taky knihu tomu druhému," navrhla žena. "A sundá mu brýle, aby se ve spánku neporanil," řekl jsem. Jediné, na čem jsme se neshodli, bylo to, kdo z nás to udělá.

"Vy jste tedy nejel s paní Robinsonovou minulý týden ve vlaku do Scarborough?" zeptala se slečna Marplová pana Lloyda. "Ne," pravil pan Lloyd a nalil si ještě šálek čaje. "A kde jste byl?" – "Byl jsem s Julií v divadle."

Jsem na správném místě. Mohu pokračovat, kde jsem včera skončil.

"Říkáte, že jste studoval chemii na Cambridge s Liz Smithovou?" Na tváři pana Lloyda se objevila nejistota. Ani já si nejsem jistý. Nevím, kdo je Liz Smithová. Je to majitelka lékárny? Vrátím se o pár stránek zpátky. Mohla by mi uniknout souvislost. V detektivce hraje roli každý detail.

Podíval jsem se na ženu. Kniha se jí kymácela v ruce jako loď v bouři. Vzal jsem jí román z ruky. Otevřela oči. "Nevíš, kdo je Berenica?" – "Ne. A spi už." Liz Smithová je opravdu majitelkou lékárny. Mám přehled. Až na to, že se objevil nějaký Osborne. Musel jsem se podívat, kdo to je. Přijel jen na víkend, na dvacáté stránce. Ale na šestadvacáté se už zase vracel do Londýna. Byl teplý večer. Slečna Marplová byla skryta ve stínu hlodavého... hlohového…keře. Jáhle... náhle se objevil temný stín. Kdosi zahvízdal. V zápěstí... vzápětí… se ve vile rozsvítí…

Pak se objevila Agatha Christie. Mračila se. Proč čtu její knihu až pozdě v noci? Řekl jsem, že přes den nemám čas. Proto čtu až před PSANÍM. "Knihu, kterou jsem poctivě NASPALA ve dne?" Požádal jsem ji, aby mi prozradila, kdo je vrah. Prý ji to ani nenapadne. Mám si to přečíst sám.

LN, 7.6.2013