Jaký má smysl to, co dělám? Jsem opravdu novinář a esejista? Jak se to mohlo stát, že padesát let se živím tak neuchopitelnou činností, jako je psaní, po kterém zůstává jen počmáraný papír? A přesto, že o významu takové činnosti pochybuji, o smyslu takové práce nejsem nijak pevně přesvědčen, k psaní usedám každý den v domnění, že na nějakou odpověď snad přijdu, že se jí přiblížím, že tu záhadu rozluštím. Že najdu šém, slovo, že pojmenuji zkušenost, která mi pomůže porozumět sám sobě a zároveň vyvolá pohnutí, a tím ukáži cestu ještě někomu jinému. Mé pochybnosti sice s časem bobtnají, ale čím jsem starší, pracuji usilovněji a zarputileji, abych na tu odpověď přišel, i když tuším, že se mi to nikdy nepovede. Kde se ve mně bere ta pošetilost? Nejsem blázen? Proč jsem si takovou práci vybral, proč se dobrovolně trápím? Nebo snad jsem tak ustrojen, že ke svému životu toto trápení potřebuji? Je to skutečně můj úděl? Či jen právě z usilovné práce, z toho trápení, může vytrysknout otevírací slovo, které hledám a bezbolestně se k ničemu nedopracuji?

Dobře, novinařina je dialog s lidmi, pokus o to vykročit z osamění pracovny, v níž sice lépe formuluji svá slova než v běžném dialogu, kde mi chybí potřebná pohotovost, bystrost a často i eurdice. Ale proč mě zaujal esej? Žánr, který se pohybuje na pomezí poezie a prózy. Je dokonce tak neurčitý a záhadný, že jsme se ani nerozhodli, jestli je to maskulinum nebo femininum, a můžeme používat oba rody. Může se skloňovat jak podle vzoru stroj, tak podle vzoru růže a i ty vzory mají v naší představivosti k sobě daleko. Esej je prý prestižní žánr, jenže právě prestiž je na tom podobně, má taky oba rody: to slovo pochází z latiny a původně znamená mámení. Esej sice pochází z řečtiny, převzala ho ale i latina a v přesném překladu je to vážení. To už zní zajímavěji: pokus o vážení slov. Začetl jsem se proto do vynálezce eseje Michela de Montaigneho. I ten se pomocí tohoto žánru již v roce 1580 snažil o dialog se sebou samým. Psaním, jak si můžeme přečíst, se snažil „zastavit a utišit krev“ a podřídit ji své vůli, což od něj vyžadovalo zapomenout na malicherné spory a najít pro své myšlenky plodné pole, kde se daří odvážné myšlence, která se ničeho nebojí, ale za ničím cíleně neběží. Převážně hledal vlastní chyby.

Montaigne zásadně nikdy nic nevyhlašoval, nekáral, nehlásal, nevykřikoval a dokonce ani nikoho nepřesvědčoval, protože měl strach z toho, aby kvůli snaze někoho přesvědčit nepokřivil myšlenku. Zároveň byl přesvědčen, že každý člověk sám v sobě obsahuje celý lidský úděl. V esejistice podle něj jde jen o to o něco usilovat, o marné hledání. Smysl je v cestě. A jen Bůh ví, k čemu je. Cestou se ale nesmí křivdit ani kamenům, aby stopa, kterou zanecháme dalším generacím, nebyla poškozená.

Jak je vidět po 435 letech od Montaigneho, jsou na tom esejisté stejně. Svědčí o uhrančivé marnosti lidského údělu.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus