Jela jsem ve středu tramvají dolů do města a těsně za mnou stály dvě holčičky, mohlo jim být tak osm let. "A kde je?" zeptala se jedna druhé a jmenovala snad nějakou kamarádku. "V kostele," odpověděla ta druhá. "Dneska je Svátek zesnulých." Zarazil mě ten oficiální název z úst dítěte, a taky jsem se zastyděla, že jsem si až v té chvíli uvědomila, že jsou Dušičky. Mám teď tolik práce, že mi ani nedochází, kolikátého a který den v týdnu je. Mořím se s těžkým překladem, baví mě to, i když občas zanadávám, a ještě k tomu musím každou chvíli někam chodit. Když už tam dojdu, jsem ráda, že tam jsem, ale kdybych si mohla vybrat, nejspíš bych nikam nechodila ani nejezdila a jen seděla u počítače a hledala na internetu, jak se správně píše to nebo ono starodávné jméno.

Ta anglická transkripce! Říkal mi před pár týdny jeden kamarád, který taky občas překládá, že on by navrhoval, aby se všechna osobní i místní jména prostě přepisovala, jak se píšou anglicky. Zapochybovala jsem. "Dělají to tak letečtí dispečeři," pravil autoritativně, "protože se prostě musejí domluvit." Cosi jsem namítala, ale zarytě trval na svém. A pak mě najednou napadlo to pravé: "Jenže já hodně překládám o Sovětském svazu. To mám psát Boris Yeltsin?" Připustil, že nejspíš mohou existovat i výjimky.

Do města jsem ve středu ostatně jela taky na schůzku, s Luborem. A nevím, jestli to bylo tím, že bylo Dušičky cítit ve vzduchu, anebo jen shodou okolností, začali jsme, ještě než jsme se pustili do záležitosti, kvůli které jsme se sešli, mluvit o jednom našem společném mrtvém. "Já se ti toho Andreje nemůžu zbavit," řekl Lubor. Myslel Nikolaje Stankoviče, kterého se já taky nemůžu zbavit. Ne že bych se ho zbavit chtěla: je, jako byl vždycky, co jsem ho znala, můj moudrý rádce. Když si s nějakým problémem nevím rady, skoro vždycky se zamýšlím, jak by se na něj asi díval Nikolaj. A protože jsme se léta přátelili, většinou na to přijdu. Ne vždycky s tím souhlasím, ale tak to taky bylo vždycky, jenže s mrtvým se dost těžko hádá. Ale většinou mu dávám za pravdu.

A pak jsem doma celý dlouhý večer při práci přemýšlela o svých mrtvých. Mám jich už pěknou řádku, někdy mám dokonce pocit, že víc než těch živých - toho se ale vždycky leknu, připadá mi to jako projev neúcty k těm živým. A Nikolaj není jediný, s kým se radím - některé věty a situace nezapomenu nejspíš už nikdy. Jako třeba to, co říkala o mrtvých Olga Havlová. Bylo to na začátku osmdesátých let, když se estébáci vší silou snažili vyštvat nás z Československa, a řadu lidí skutečně vyštvali. Byli jsme si tenkrát jisti, že se loučíme navždycky, nebylo to zrovna veselé. Ale Olga říkala: "No jo, je to, jako kdyby umřeli. Ale mně moji mrtví stejně neumřeli - to, co jsem s nimi zažila, mi nemůže nikdo vzít, oni jsou se mnou pořád, jsou součástí mne." Ohromně to na mne tenkrát zapůsobilo: byla jsem mladší, mrtvých jsem měla málo a znala jsem vlastně jen ten žal a zoufalství, když někdo umřel. Smíření obvykle přijde až později.

LN, 4.11.2011