Manželské toccaty a fugy

Jsem relativně dlouho a šťastně ženat. Tuto selanku však neustále narušují některé události, které z poklidného soužití dělají poměry vládnoucí ve vězení v Bangkoku.

V dobách našeho párového pleistocénu nebyl na hry čas. Plat začínajícího lékaře postačoval k nákupu nezbytných surovin, jež utišily hladové kontrakce žaludků, zprvu dvou, posléze se přidávaly i malé, dětské, mnohem hladovější. Zbytek padl na nájem a kabát ze sekáče. 

Pokud se opravdu našla chvíle volna, přišla ke slovu sbírka společenských her - tedy krabice, kde byly naskládány figurky člobrda, šachů, dámy a halmy, ty větší ještě s dominem. A šmytec. V rodině mé ženy byly tradiční dýchánky u Člověče, nezlob se provázeny pro mne nepochopitelnou atmosférou. Totiž, nebylo principem dostat pimprlíky do chlívku, ale likvidovat soupeře, pokud možno těsně před ním, aby si ostatní vychutnali zoufalství postiženého. Pokud se hry zúčastnily čtyři osoby, protáhla se délka hry logicky i na několik (hodně) hodin. Hra končívala tím, že někdo buď únavou usnul, nebo se mu podařilo nepozorovaně vsunout svou figurku z hrací plochy do vysněného chlívku a ostatní šokovat, jak se mu to povedlo přes všeobecné masakrování stylem všichni proti všem.

Čas trhnul oponou a pokrok se dostavil. Byl zakoupen Scrabble (česky škráble), kde konečně bylo možné použít intelekt a nikoli jen bezduchý vrh kostkou. S přibývajícími herními zkušenostmi se však do párového soužití začal vkrádat mírně řečeno nesoulad. Znalci této hry vědí, že položit slovo na všech 7 písmen do červeného pole přináší mnohdy zásadní zvrat v průběhu hry. Nicméně ve snaze zvítězit se odpůrkyně uchylovala k patvarům, nad nimiž by Palacký upadl do trudnomyslnosti a pokus o český slovník by rituálně spálil na Karlově mostě. Tak třeba „frfňati“, „pažnice“, „kupění“ atd. A to uvádím ještě ty snesitelné a únosné k publikaci. Stav dospěl k dilematu, jestli žít s podobným ignorantem nízkého charakteru bažícím po výhře i přes uvedené slovní nesmysly a hrát dále, nebo škráble vyhodit do popelnice a dělat, že je nelze najít. Laskavý čtenář jistě uhodne, jaké bylo řešení.

„Nic neděláš, jen čumíš do počítače a tvé šedé mozkové buňky hynou,“ sdělila mi jednoho dne nečekaně. „Víš, že učením neurony pučí, vytvářejí se nové spoje a demence tě nedostihne či o mnoho let později,“ zamachrovala vysledovaným pořadem na YouTube. Výsledkem byla hra Scythe. Pravda, budování osad, osévání polí, stavby různých tvarů je činnost veskrze tvůrčí. Bohužel, v pravidlech této hry je i situace, že pokud jedinec zanedbá obranu svých držav, ten naproti mu tam vlítne, všechno sebere a s posupným smíchem mu to spočítá. Hodinová snaha o vytvoření krásné zahrady, prosperujích dolů a osetých lánů je šmahem zničena tím hovadem naproti a spolehlivě vyvolá depresivní stav s nutností nalít si panáka a eventuálně zobnout Lexaurin. Bylo zřejmé, že ani tudy cesta nevede, a krabice s plastovými výlisky, hracím polem a papírovými žetony - to vše bratru za nějakých slabých patnáct stovek - byla uložena do skříně, kam nikdo nechodí.

Pominu další období, kdy byly nakupovány další hry s roztodivnými názvy jako Architekti, Roots, Křídla, Azul či jak se všechen ten brak jmenoval. Postupně jsem získal pocit, že autoři těchto her pracují dle schématu, že čím složitější pravidla, tím lepší prodejnost, zvláště když se na YouTube (nevyčerpatelný zdroj informací o hrách) prezentovali jedinci, jejichž jediným životním úkolem bylo onu hru hrát několik hodin denně a poté vysvětlovat followerům, že je to naprostá hračka a že tomu nerozumí jen naprostý dement. Odpůrkyně - stále pod vlivem těchto novodobých mágů - ve snaze udržet mou neuronální síť v trvalém napětí a pučení trávila svůj čas sledováním přednášek a poté nákupem dalších krabic.

Posledním šílenstvím je hra s názvem Hippokrates. V domnění, že je mi obor velkého Řeka blízký, radostně rozložila herní plán a poté mne pozvala k první instruktáži. Musím připustit, že některé prvky této hry byly zajímavé. Třeba když pacienti platili za lékařské služby a někdy poměrně horentní hromádky drachem. Na druhé straně je však nemožné, aby lékař procedil zástup žadatelů o vyléčení a vykopl z herní plochy simulanty, bojovníky za invalidní důchody a remcaly, kterým není nic po chuti. Navíc musí kupovat za své roztodivné lahvičky s medicínou, dbát, aby mu neklesla popularita mezi ostatními kolegy, vyléčit co největší počet jedinců a dbát, aby měl co nejmenší počet těch pacientů, kteří to přes všechnu snahu nedají a skončí buď na JIP či ještě hůře v osidlech boha Háda, odkud - jak známo - není návratu. Hra je natolik složitá, že dosáhnout konce se slušným výsledkem je podobné výstupu na Dachstein v žabkách.

Po zralé úvaze jsem dospěl k následujícím závěrům.

1. V naší populaci se vyskytují jedinci, kteří v době stoupající inflace, drahých energií a vysokého státního dluhu bezostyšně přikládají pod kotel zdrojů depresí, neboť rozložený herní plán nepřináší žádané rozptýlení od každodenní šedi, ale zvýšený krevní tlak, potřebu barbiturátu a pocit trudnomyslnosti, že křivka mého IQ směřuje neodvratně dolů. Nový ministr hospodářství by měl nějakým oběžníkem prodej těchto „her“ zakázat.

2. V případě, že zákaz prodeje neprojde, měl by kupující mít nárok na bezplatnou psychologickou péči, případně státem hrazený měsíční pobyt v léčebně Bílá Voda, kde není internet, mobilní spojení a personál v bílém je vlídný, byť jako jediný má klíče. Netřeba dodávat, že v této lokalitě je jakýkoliv pokus o hru čehokoliv stíhán a jedinec, který by propašoval pod kutnou třeba kanastu, je poctěn elektrošoky do té doby, než zcela zapomene, k čemu ty plastové kartičky s čísly a obrázky krále jsou.

3. Ze staré almary vydoluji značně ohmatanou krabici s názvem „Společenské hry“, kde zůstalo sice neúplné, ale přesto použitelné domino. Dnes odpoledne je rozložím na stole a nabídnu odpůrkyni skvělou zábavu, prostou ostrých slov, úvah o charakteru protiháče a poklidného průběhu.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora