Začalo to tím, že mi jeden kamarád dal k Vánocům keramický stojánek a v něm pět rudých ubrousků. Postavila jsem ho na stůl a pokaždé, když jsem přišla do kuchyně, mi ubrousky připomněly, že na mne někdo myslí.

Pokračovalo to tím, že mi tentýž kamarád v polovině ledna poradil, abych si přečetla knížku o kocourovi v knihovně Dewey – jsem prý nějak skleslá a udělá mi dobře, když přijdu na jiné myšlenky. Objednala jsem si knížku v Kosmasu, ale když balíček přišel, nechala jsem ho ležet na křesle, protože jsem někam spěchala. Druhý den ráno mě probudilo usilovné drápání. No jistě, náš Davídek si je jist, že papírové balíčky nebo tašky jsou přesně ty předměty, na kterých si má ostřit drápky. Chvíli jsem ho nechala, ale pak jsem mu novou hračku vzala a balíček rozbalila. Z přebalu knížky na mne vážně hleděl zrzavý kocour. "Copak to máš?" otíral se mi o nohy Davídek. "Mám tady lepšího kocourka, víš?" zažertovala jsem a ukázala mu Deweyho. Ohromeně se na mě podíval, pak se ke mně otočil zadkem, vztyčil ocásek k nebesům a odpochodoval do kuchyně. Napjatým ocáskem sekal ze strany na stranu jako šavlí a vůbec dával najevo, že se velice zlobí.

"Davídku, já to tak nemyslela," zavolala jsem za ním, ale kdepak. Neukázal se celé dopoledne. Jenže když jsem pak šla do kuchyně, polekala jsem se – polovina stolu byla úplně rudá. Krev? Ale ne! Jen byly na půlce stolu pečlivě naskládané nepochybně vztekle rozcupované cucky rudých ubrousků, kterých si Davídek zatím vůbec nevšímal. Jak poznal, že má zrzavý Dewey s těmi ubrousky něco společného, nechápu, leda bych připustila, že měla Helena Němcová pravdu, když tvrdila, že kočky mají nadpřirozené schopnosti.

Stává se mi, že mi některý můj věrný čtenář vytkne, že občas napíšu něco o kočkách – že bych měla radši o politice. Jenže když člověk píše o politice, nevyhne se psaní o politicích a kočky mají proti politikům mnoho výhod. Jednak je mám doma, a mohu tedy pozorovat a pochopit jejich reakce, i když zrovna nic neprovedou. Kradou jen malé předměty, což je někdy taky k zbláznění, když jsou to třeba klíče, ale zase mají měkký teplý kožíšek a lísají se ke mně, i když zrovna není před volbami. Dobře vědí, že je živím, a jsou mi za to patřičně vděčné. Nechtějí po mně, abych platila skoro polovinu svého důchodu na důchodové pojištění, ačkoli tím na vlastní důchod nijak přispět nemohu. A když si zrovna vymýšlejí pitomosti, jsou to pitomosti veselé, které mě rozesmějí a dokážu je pochopit. Skutečně nevěřím, že by nějaká kočka na světě vymyslela, že mám každý rok do 15. ledna na "speciálním formuláři" odevzdat prohlášení o "nákupu vína za celý předchozí kalendářní rok", jinak mi hrozí pokuta do pěti milionů korun (paragraf 29, odstavec 5 zákona o vinohradnictví). Přinejmenším naše kočky jsou toho názoru, že jim není vůbec nic do toho, kolik si koupím vína nebo čehokoli jiného, jen když ony mají plné svoje mističky a čistý záchod.

Do stojánku v kuchyni jsem dala jiné ubrousky. Davídka vůbec nezajímají.

LN, 27.1.2012