Devětadvacátého dubna oslavilo nakladatelství Albatros svoje šedesátiny. Byla to sláva se vším všudy, s udílením nakladatelských cen a bilančními projevy, za účasti slzících pamětníků, k nimž se řadím i já. Šedesát let, to je pěkná řádka, je na co vzpomínat!

Měl jsem dobrý pocit z toho, že se vzpomínalo především v dobrém. Přitom, nemuselo by. Samozřejmě jsem vzpomínal i na své působení v tomto nakladatelském domě. Na počátku sedmdesátých let zde začínala normalizace. Vyhodili slušného a vzdělaného Václava Stejskala, který držel kormidlo poté, kdy vyhodili do kotelny jeho předchůdce, skvělý Čestmíra Vejdělka. Po něm nastoupili jiní mužové, včetně kreatury, která – cituji jeden příklad z mnohých – komentovala reedici Ostrova pokladů s ilustracemi Františka Tichého takto:

„Co to je za prase, ten Tichý? Ten u nás už nesmí dostat kšeft!“

I to patří k minulosti. Jenže k té minulosti patří i to, že vyšel krásný Ostrov pokladů s ilustracemi Františka Tichého. K minulosti patří to, že ať se dělo co se dělo a ať byla jakákoli kreatura u moci a u koryta, vždycky se našli lidé, kteří se snažili vytvářet kvalitu, pomáhat kvalitě ke vzniku a prosazovat kvalitu, třebaže by měli snazší život, kdyby se snažili o nekvalitu. Takoví lidé byli všude, a jsou tam dodnes. Když se díváme dozadu, jak jsme to dělali minulý týden v klubu Lávka, je mnohem lepší a ve všem všudy užitečnější se ohlížet právě po těch pozitivních lidech a jejich pozitivních činech.

V naší zemi a v naší společnosti je to nelehký úkol, protože toho setsakra nepozitivního bylo tolik, že jím je zapopelena celá naše minulost. Ve dvacátém století nastal každých dvacet let převrat, změnily se hodnoty, režimy, ba i jazyky se měnily. Je těžké držet kontinuitu v zemi, kde se dvacet let co dvacet let měnily systémy a lidi odcházeli do emigrace nebo do kriminálu a v ještě horším případě na popraviště. Mimochodem, když tak koukám vedle sebe po billboardech s předvolebními plakáty, mám nepříjemný pocit, že se ta „dvacetiletá tradice“ bude dodržovat i v jednadvacátém století a že hrozí nebezpečí návratu před rok 1989... ale to je zase jiný příběh.

I v těch hnusných dobách (a bojím se, že se k nim obloukem vracíme) jsem míval dobrý pocit, když například cestovní kancelář Čedok odkazoval na svoji tradici od roku 1920. A že se ČKD jmenovala ČKD. Nelibě jsem nesl – ač věru že nejsem fotbalový fanoušek – že se SK Slavia jmenovala za mého dětství Dynamo Praha, a měl jsem radost, když se v polovině šedesátých let zase jmenovala Slavia a mohla hrát proti Spartě a už ne proti Spartaku Praha Sokolovo. Někdo asi ví, proč člověk tak lpí na tradici a kontinuitě. Možná proto, že těžce nese pomíjivost vlastního života a vědomí kontinuity mu pomáhá najít cosi jako jistotu. To mi táhlo hlavou, když jsem tam seděl v té Lávce na slavnosti a vzpomínal...

Například na to, jak se loučila kreatura, která Stejskala vystřídala na ředitelském křesle: byl to abstinent a vegetarián, takže na rozlúčkovou slávu pozval úzký okruh vyvolenců ne na skleničku, ale na dort, který nechal upéct naproti v cukrárně. Jenže byl spořivý a v cukrárně dali do těsna nějaká divná vejce a tak se stalo, že všichni, kdo požili dortu, se během noci poblili a posrali. Což bylo dobré, ale ne to nejlepší.

To nejlepší bylo, že následujícího dne se do podniku dostavila paní doktorka hygienička, elegantní blondýnečka v bílém džínovém kompletu, a vyvolence zvala jednoho po druhém coby infekčně podezřelé do ředitelny a tam jim dělala rektální výtěr vatičkou na špejli. Tenkrát se ta spravedlnost dostavila rychlostí průjmu!

LN, 4.5.2009