Krajiny mají obličeje a ty zase mají své osudy. A protože moje žena Alena se v Provence, v městečku La Verdiere, rozhodla postavit domek, spojila i osud naší rodiny s osudem tohoto kraje, jehož obličej, kdyby ho býval byl maloval Giuseppe Arcimboldo, by byl plný různých zelení a místo vlasů by měl olivovníky, fíkovníky, pínie, korkovníky a cypřiše, uši z vinných hroznů a pistácií, oči modrofialové vyskládané z kvítků levandule. Nos by měl z lanýže, vousy z hrozinek a náhrdelník s opunciemi, kaktusy, agávemi, mimózami a aloemi.

Provence, česky Provensálsko, sice leží v jihovýchodní Francii, ale jméno jí dali Římané, protože se stala první mimoitalskou provincií. To dokazuje, že Římané měli nejen dobrý vkus a asi tušili, že když Bůh tvořil tenhle kousek země, nechal si pro něj v rukávu všechna esa, ale uvažovali i strategicky, a proto roku 49 před Kristem k této oblasti připojili i dnešní Marseille. K Francii byla začleněna až za Ludvíka XI. v roce 1487. A právě u tohoto města ve vzdálenosti asi jedné námořní míle se nachází ostrov s Chateau d’If, s obytným domem a pevností, které nesou jméno podle tisu, který tam zřejmě rostl. Známý je hlavně jako vězení, v němž se vystřídali od XVI. století protestanté, republikáni a různí osobní vězňové králů, ale také tím, že Alexander Dumas tam umístil část románu Hrabě Monte Christo. V jedné z cel dle autora psal statečný Abbé Faria knihu svou vlastní krví a v jiné, jak víme z Tří mušketýrů, byl vězněn muž se železnou maskou, údajné dvojče krále Ludvíka XIV. Už skoro sto let slouží pevnost jako turistická atrakce, ale i jako zhmotnění věčné touhy lidí zanechat po sobě stopu a nebýt zcela zapomenut.

V kobkách pevnosti údajně žili vězni dlouhá desetiletí, aniž kdy viděli celý obličej druhého člověka: do cely vedlo jen kukátko pro dozorce a dole dvířka, kterými dostávali stravu a pití. Nouze, beznaděj a tvůrčí touha vedla některé z nich k výjimečným výkonům. Najdeme tam celu plnou vyškrábaných portrétů lidí a zvířat, které dohromady tvoří jeden monumentální ornament od podlahy ke stropu na všech stěnách. Vězeň na této výzdobě prý pracoval 27 let. Jiný, který na ostrově strávil patnáct let, vyškrábal na stěny své cely verše a věty, které ale nejsou výkřiky bezmoci ale plné vzpomínek na krásy, jež zažil.

A podobně se vlastně chovala moje bývalá žena, která byla architektka: postavila a přestavěla řadu domů a nakonec se rozhodla postavit na vysněném místě na skále dům svých snů. Když už pracovala jen na půl úvazku, jezdila každý týden několik let z Bonnu do La Verdiere, kde od pátku do pondělí stavěla s místními chlapíky Chateau Alena, jak tomu domku říkají sousedé. A když stavbu dokončila, brzy nato tam zemřela stejně jako ti vězňové, když dovyzdobili své cely: Teprve tehdy se mohli snáze odloučit od svého druhého já, protože právě do něj vložili svou naději.