Ve středu mě začalo bolet břicho. Nebylo to nějak moc, a tak jsem hádal na větry, ale v podvědomí jsem cítil, že to bolení není normální. Jenže v takové situaci si chlap nejprve začne namlouvat všechno možné, jen ne to, co mu vlastní tělo jasně říká. Že by měl jít k doktorovi! Je to přece jen jiné bolení než to obyčejné!

Večer jsem změnil názor. Bude to zácpa. Ráno jsem si řekl, že ještě počkám, kdyby se náhodou vnitřnosti umoudřily samy. V poledne mi bylo jasné, že se neumoudří, ale místo k doktorovi jsem šel hrát bowles. Jednak jsem to slíbil chlapům z Country klubu a teď bych jim chyběl do sestavy...

Kupodivu mi hra šla. Hraju skipa (skipper) a hrál jsem proti jednomu z nejlepších skipů v klubu, a to ještě on vylosoval do mužstva lepší hráče než já. Hra mi šla, ale ohýbání bylo čím dál namáhavější. Ke konci už jsem zvedal koule z trávy jen s největší námahou. Chlapům jsem ale nic nepřiznal. To tak, aby mi nějaký blázen zavolal sanitku a já tady musel nechat auto. Z parkoviště by mi ho v noci mohli ukradnout. Takže jsem slavně vyhrál, ale to už jsem věděl, že situace je vážná, a odmítl jsem pozvání k tradičnímu popití piva. Kdepak, rychle domů a do nemocnice ať mě odveze žena. Jenže žena doma nebyla! Lehl jsem si na kavalec a pustil televizi. Počkám, až se vrátí... jenže co když šla do klubu pro místní (RSL)? Odtud se vracela většinou později, a tak jsem zavolal dceři. Ta naštěstí doma byla. Později mi vysvětlila, že jela za kamarádkou a cestou si uvědomila, že něco doma zapomněla, a tak se vrátila. V té pauze, co byla doma vyzvednout tu zapomenutou věc, jsem zavolal. Měl jsem neuvěřitelné štěstí, štěstíčko! Dcera je zdravotní sestra a když mě viděla, okamžitě rozhodla: nemocnice!

To už byla doma i manželka, kterou dcera vyzvedla po mém telefonátu z klubu. Odvezly mě do macksvilské nemocnice, kde okamžitě po vyšetření zavolali sanitku, která mě odvezla do krajské nemocnice v Coffs Harbour. Tam hned na scan a pak na sál.

Z operace si, pochopitelně, moc nepamatuji, jen to, že jsem se probudil a nemohl dýchat. V hrdle jsem měl nějakou hadici a tu jsem se pokusil vytáhnout. V tom se mi někdo snažil zabránit a já cítil ukrutnou touhu se nadechnout, ale nešlo to, a tak jsem toho člověka odstrčil a najednou se jich na mne vrhlo šest, ale to už jsem seděl a pral se s nimi statečně a... a... probral jsem se až v rekonvalescenčním pokoji. Takže jsem asi bitvu prohrál, ale jak mě zase uspali, fakt nevím. Tam mně bylo vysvětleno, že operace byla sice úspěšná, chyběla slabá hodinka, aby mi slepák praskl, ale že jsem si při té rvačce vytrhl hadičku, kterou mi zavedli ne do krku, ale do přirození...

V nemocničním pokoji jsem zjistil, že se nemůžu vyčůrat. Ten balónek, který byl na konci hadičky v mém močovém měchýři, mi tam asi něco poškodil. Nechal jsem si přinést bažanta a dvacet pět minut tlačil, než jsem se bolestivě vyčůral. Jelikož jsem byl na kapačce, která mi do žil pouštěla vodu v poměru čajového šálku každou hodinu, musel jsem skoro každou hodinu proceduru opakovat. Než se mi močák zklidnil, vzalo skoro den a půl, pak už to bylo normální. Přežil jsem, ale nikoli kvůli své důvtipnosti nebo duchaplnosti. Tu projevila má dcera. Já měl jen hrozné štěstí!