Jest čeština jazyk úsporný, o čemž se může přesvědčit každý, kdo by se pokusil přeložit Babičku například do němčiny: zjistil by, že mu překlad vyšel o padesát stránek delší než originál. Je to tím, že se němčina neobejde bez spousty drobných slůvek: členů určujících rod podstatného jména, nebo osobních zájmen, dle nichž čtenář teprve pozná, o kom nebo o čem je řeč. Němec musí napsat „der Tisch“, kdežto Čechovi stačí „stůl“; stejně tak mu stačí „běžel“ v protivě k německému „er lief“ nebo dokonce „er ist gelaufen“. Jiní jazykové na tom jsou stejně, ne-li ještě hůř; „psí ocas“ přeložen do jazyka francouzského zní „le queue de le chien“ (ten ocas od ten pes), jak jsem již někde uvedl. A našly by se i jiné příměry.

Ale co je předností češtiny, může být pro ledakoho obtíží, třebaže neuvědomělou. Jedeť v důsledku té úspornosti mnohému Čechu věrnému huba rychleji, než mozek stačí následovat; aby vyrovnal nestejný tok obého, prokládá řeč tím, co bych nazval slovními vycpávkami. Jistému důstojníkovi jsme za časů mé vojenské služby říkávali major Žáno dle slovce, jež hojně vsouval do svých proslovů k mužstvu: „Soudruzi, doba je vážná, žáno, a my musíme, žáno…“ Jiný oficír si z podobného důvodu vysloužil přezdívku kapitán Takňák: „Musíte takňák udržovat pořádek, soudruzi, protože…“ Ředitel jistého průzkumného podniku, rovněž komunistický kádr, zase proslul schopností vsunout do kratičké věty několikeré „eventuelně“ nebo „normálně“ nebo obojí najednou. Nutno ovšem zohlednit, že se za oněch časů ani důstojnický, ani ředitelský stav nikterak nedal nazvat výkvětem inteligence; kvalifikací byla rudá knížka, číst a psát nemusel takový hodnostář ani moc umět. Avšak neušklíbejme se příliš nad vyjadřovací klopotností komunistických kádrů; jsouť slovní vycpávky i v tomto přítomném čase běžnou součástí českého ústního projevu a neomezují se na, řekněme, jednodušší část publika, majíce pevné místo i ve vokabuláři lidí nikterak nevzdělaných, neřku-li hloupých.

Jednou z nejfrekventovanějších vycpávek je přídavné jméno prostě. Znám dámu nemohoucí pronést souvislou větu, aniž by do ní jedno či dvě prostě nevtrousila, jen tak, ze zvyku, dokonce si toho ani není vědoma. „Co, já že říkám za každým třetím slovem prostě?“ diví se, je-li na to upozorněna. Logicky vzato, měl by výraz prostě označovat něco prostého; ale co by to mělo být, se od milé dámy nedozvím. Inu, jede jí hubička dosti hbitě a ocitla by se na rozpacích, kdyby neměla po ruce vhodnou výplň. Ale to vcelku ještě jde. Odfiltruji-li z jejího projevu všechna prostě, obdržím vlastní smysl věty, s nímž si pak mohu – nebo také nemohu – něco počít. To spojka jako je v tom ohledu ošidnější. Sděluje mi dejme tomu můj známý: „Tak jsem si jako zažádal o tu daňovou úlevu, a z berňáku mi jako odpověděli…“ Cizinec neznalý obyčejů hovorové češtiny by se mohl divit: tak podal ten chlap tu žádost, nebo ji jako podal? A odpověděli mu z toho ouřadu, nebo jen tak dělali, že mu odpovídají? Ještě že čeština není jazykem mezinárodních smluv a konferencí, povím vám; jedno vhodně či spíš nevhodně umístěné jako by mohlo vést k sakramentským nedorozuměním, ne-li přímo rozpoutat vřavu válečnou. Avšak dosti legrace.

Vycpávka prostě je jen zbytečná. Vycpávka jako, pojatá doslovně, by mohla způsobit zmanenitý malér nebo přinejmenším vyvolat údiv. Jiné jazyky, kam až má vědomost sahá, slovní vycpávky neznají a ani nepotřebují; je to specialita češtiny, nesloužící k ničemu víc, než k vyplnění mezery dané nestejným tempem projevu ústního a činnosti mozkové. Nešlo by to nějak bez ní?

Ale šlo. Vím to, protože jsem sám prodělal takový proces. V mém případě, pokud si dobře vzpomínám, bývala vycpávkami slova přirozeně a nakonec; uvědomiv si však, že se s nimi vyjímám jako ten major se svým žáno, umínil jsem si je potlačit. A potlačil, třebaže jsem, zejména zpočátku, musel být neustále ve střehu, aby se mi to nějaké nakonec či přirozeně nevpašovalo na jazyk. Slovní vycpávky, víte, jako všechny nečisté síly mají tu potměšilou vlastnost, že operují z prostoru mimo naši vůli; i jest třeba býti bdělý a ostražitý. Je tedy, smím-li svou zkušenost zevšeobecnit, prvním stupněm uspěchu v zápolení s vycpávkami uvědomění si jisté anomálie. Poté následuje důsledná sebekontrola; a neuškodí ani požádat své blízké o upozornění, kdybychom začali nadužívat některého výrazu bez přímé souvislosti s předmětem hovoru. Přibrzdit proud svého hovoru, aby nevznikaly mezery, do nichž vnikne slovní vycpávka, dát si trochu času na rozmyšlenou, však nemusím pořád mlít pantem. A dovolit si i trochu rozvinutější jazyk bez obav, že zapůsobíme na posluchače strojeně či knižně, u čehož se teď na chvíli pozastavím.

Kdo nikdy nežil v jinojazyčném prostředí, si to možná neuvědomí; má však čeština mezi evropskými řečmi – o mimoevropských se zdržím soudu - specifické postavení. Jsou jazyky jednoznačné, jakoukoli nejasnost či dvojsmyslnost vylučující, čehož příkladem budiž němčina. Mluva ne právě lyrická, zato však exaktní, věcná, umožňující naprosto přesná, třebaže dosti suchá vyjádření, nadto svou schopností vytvářet umné složeniny skýtá nekonečnou možnost novotvarů. Hodí se tak výtečně za jazyk právní, vědecký, ba i filosofický; ne bez příčiny převládají mezi filosofy novověku Němci. Kdo cítí potřebu definovat cokoliv od funkce vysavače po světonázorovou teorii, má v ní nástroj nad jiné vhodný. V tom se s ní čeština nemůže rovnat; zato skýtá úžasnou šíři vyjádření citového, činící ji jazykem literatury, poetické obzvláště. Ať mi někdo přeloží do němčiny Máchův Máj, nebo třeba i Poláčkovu klukovskou epopej Bylo nás pět. Dělej co dělej, vznikne torzo ochuzené o vše, co zmíněným dílům dodává jejich nenapodobitelné kouzlo.

Slovní vycpávky poetické kouzlo češtiny narušují, což sice platí především pro psaný projev, v určitém smyslu však i pro mluvený. Každým jako, prostě etc. do něj vniká částečka oné vulgarity, k níž má česká duše i beztoho nemalý sklon. Vyžeňme ji ze sebe, k ničemu nám není, leda k ostudě; jazyk český pak snižuje na úroveň pivnic a kořalen, čehož věru nemá zapotřebí. Svěřilť nám Hospodin dar jazyka nad jiné bohatého, přejemného; nenechme jej zplanět. Závod mrštné hubičky s drobet pokulhávajícím myšlením… no já vím, někdy se mu člověk nevyhne. Nemusel by ale být pravidlem.

Hannover, 30. října 2017