Zažil jsem to! A na vlastní kůži. A co? Filmy jako příklady socialistické práce. A nejeden. Se školou jsme povinně viděli Vítězný lid, což bylo o „Vítězném únoru“. Peklo! Nuda nud. Zvlášť být zasažen v útlém věku; jsem ročník 1964. Tenkrát jsem v biografu takřka umíral. Je tam ale jeden záběr, kde se vydávají pušky. Tak to jsem na vteřinu ožil. Ke střelbě, jak víme, nedošlo, a snad buďme rádi.

O těchto přímo katastrofických veledílech pro školy jsem ale nechtěl psát. Byly a jsou mírnější příklady „socialistické spolupráce“. Velká filmová loupež (1986), například.

Už titul (teoreticky vzato může jít o schválnost) cosi naznačuje. A to COSI je, že v těch časech bylo možné oficiálně odbírat (chci fakticky říct, že krást) rovnou ze státního.

Namítáte, že to teď jde taky? Možná nějak JINAK? Snad, ale tady vzpomínám na včerejšek, kdy „to“ dosahovalo obludných rozměrů. A dobrý příklad je geneze tohoto filmu o loupeži. A už to, že mohl vzniknout, ba vyrašil tak snadno, dost říká. Proč se to událo?

U hybernů probíhala roku 1986 výstava k výročí československé kinematografie a na Barrandově měli nějaké peníze i stále placené lidi. „Natočte nějakou řachandu!“ I točili.

Scénář napsali Martin Bezouška a Dušan Kukal dost horkou jehlou, ba místy doslova vroucí, což poznáte i skrz fóry. Příklad vtipu z tohoto filmu: „Ještě dokážu ženskou rozpálit,“ říká herec-neherec Karel Engel (aspoň myslím, že to byl on) - a žena je rozpálena zcela nemetaforicky. Brutálně. A ještě jinými slovy je scénář téhle bžuchandy také z vtipů toho druhu, kdy se nějaké běžné úsloví ztvární doslovně. Čímž fór končí, howgh.

Filmový scénář byl samozřejmě spíš berlička a omáčka kolem dotyčné výstavy - a úplně špatný není. Ani být nesměl, režíroval Oldřich Lipský, autor mnoha slovutných komedií. A přes Lipského by samozřejmě salámovina neprošla. Bohužel, uprostřed natáčení zemřel - a věřím, že nikoli pod tíhou scénáře.

Co teď? Štáb šlapal, fungoval a šlo to dokončit, nicméně ani v Hollywoodu není myslitelné, že by film dodělal kameraman (zde Emil Sirotek) plus štáb. Povolali Zdeňka Podskalského. Dělal něco? Šel jsem okolo Hybernů a uviděl jej, jak stojí důstojně na rohu. Štáb nebyl tak nápadný, herci zrovna taky ne. Ale Podskalského jste samozřejmě poznali z dálky. Ten plnovous… Zastavil jsem se a pozoroval jej při práci. Howard Hawks to zrovna nebyl, ale to jsem ani nežádal. Podskalský tam laxně stál, usmíval se a snad si občas sundal cvikr. Nevím, jestli ostatní něco dělali, on ale volně konverzoval. Kolem totiž chodili Pražáci a kdosi ke Zdeňkovi přistoupil: „Nazdááááár! Co ty tady?“

„Ále, nic. Točím jen takovou pitominku.“ Pousmál se a já si představil, jak se to samé odpoledne vrací do své věže nad Malostranským náměstím. Jiřina Jirásková je doma a nevařila, ale než sejdou někam dolů do restaurace na večeři, povídá: „Nazdar! Tak co, jak to šlo?“

„Ále, docela dobře, jen kdyby to nebyla taková pitomina. Zlatej Oplustil.“

Je naštěstí věc, která podobná díla, k nimž vedly za „socíku“ penězovody, zachránila. Pár skutečně dobrých komiků. Ti se museli propůjčit. A když svolili, tak je zaplatili. Ba dovolili jim být - v tomto případě - spoluautory. Duo Kaiser/Lábus to zvládlo a nebylo přímo vymalováno, ale film nepropadl. Naopak. Dnes je to fascinující dokument doby a mimo jiné vývoje komiky těch dvou.

Film reprízoval jeden kanál ve čtvrtek 20. července 2023 a kousek jsem náhodou slyšel ze sousedního pokoje. Stačilo mi to, protože dílo znám: jako mladí jste jedna houba a i tohle se do mě vsáklo. Bohužel? Nevím! Kousek jsem, jak říkám, viděl dokonce při natáčení. I onu výstavu jsem prošel a nic proti ní nemám. Ale je to příklad typického socialistického penězovodu, byť nemám ani iluzí, že se po převratu natočily větší hrůzy.

Jenže už ne tak neuvěřitelně samozřejmě. Nelze je ani omylem vydávat za štítek na státní čepici. Tento film byl takový štítek. A má vzpomínka chce všem mladším aspoň v náznaku osvětlit, jak to tehdy fungovalo.

Symbolem oné samozřejmosti, s níž blábol vznikal, byl pak bohužel i Podskalský. Odstál si to tam v době, kdy už vlastně filmy ani netočil (pracoval pro televizi), inkasoval peníze a jistě něco jako režisér po Lipském vytvořil, ale dílo se z druhé půle dodělalo samospádem. Střihači stříhali a dojelo se. Kam. Až kamsi dolů. Díky Kaiserovi a Lábusovi a jejich scénám to ale je kovatelné. A jako kuriozita. Hlavně symbol toho, co všechno tenkrát bylo možné a jak to tehdy fungovalo a chodilo.

Dovětek? Film měl premiéru v lednu 1987 a vedle nitra domu U hybernů se projdeme po Karlově mostě, Václaváku, Národní třídě a kolem Prašné brány. Navštívíme Redutu a projedeme se metrem. A kdo tam hrál? Na tom je hezké, že všichni. Skoro. Hlavní roli dostal osvědčený komunista Jaroslav Moučka (“Šéf“), ale jinak vidíme Heřmánka (Hezoun), Gerendáše, pana kaskadéra Srstku, Dášu Veškrnovou (dnes Havlovou), Hrabánka a Jana Schmida z Ypsilonky, Janu Synkovou jako maskérku, Podskalského v roli průvodce, Lubomíra Lipského jako vrátného, Stellu Zázvorkovou jako uklízečku, Bedrnu co hasiče, Kodeta v roli režiséra, Chudíka jako Komenského, Abrháma jako číšníka Vránu, Honzu Hartla v roli učně, Michala Suchánka jako hraběte Monte Christo, hlasatelku Marii Tomsovou, co hraje sama sebe, Saskiu Burešovou (totéž), Marii Rosůlkovou jako hajzlbábu, Davida Smoljaka jako zvukového mistra, režiséra Karla Smyczka v roli architekta, Přemysla Kočího jako Vodníka z Rusalky, Magdu Vašáryovou jako tu Rusalku, Jiřího Pomeje co osvětlovače, Mariána Labudu, Lasicu i Satinského, Jirku Bartošku jako Jana Nerudu, Rudolfa Hrušínského, Davida Suchařípu jako kamelota, Naďu Konvalinkovou, Miloše Kopeckého, Miroslava Macháčka a Kateřinu Macháčkovou, Lukáše Vaculíka, Zlatu Adamovskou, Karla Augustu, Vlastimila Brodského! Blanku Bohdanovou, Otakara Brouska, Andreu Čunderlíkovou, Zdeňka Dítě, Milenu Dvorskou, Květu Fialovou, Františka Filipovského, Vlastimila Haška, Libuši Havelkovou, Ivu Janžurovou, Jana Kanyzu, Uršulu Klukovou, Lubomíra Kostelku, Vladimíra Kratinu, Pavla Kříže, Jitku Molavcovou, Miroslava Moravce, Františka Němce, Dagmar Patrasovou, Broňu Poloczka, Václava Postráneckého, Jana Přeučila, Helenu Růžičkovou se synem, Jaroslava Satoranského, Jiřího Schmitzera, Otu Sklenčku, Pavla Trávníčka, Josefa Větrovce, Josefa Vinkláře, Tomáše Linku (country zpěvák), Jiřího Krause, profesora A. M. Brousila (který hraje sám sebe), režiséra Václava Vorlíčka jako číšníka, režiséra Jaroslava Soukupa jako veksláka, režiséra Otakaru Vávru a dokonce soudružku Jiřinu Švorcovou.

Zkrátka a dobře, zajímavější je spíš zauvažovat, kdo v tom tehdy nehrál - a proč. Této komedii se tímto nevysmívám, ale možná je lepším odrazem doby než leckterý tehdejší filmový týdeník.