Četl jsem celkem zajímavý článek, ve kterém se autor zamýšlel nad odlišným chováním jednotlivých států v době koronavirové pandémie. Některé státy to zpočátku bagatelizovaly, jiné byly hned od začátku přísné v různých nařízeních a zákazech. Výsledky těchto odlišných jednání jsou již známé, takže se jimi nebudu zabývat. Zaujal mě však různý přístup k nošení roušek.

Nyní, tedy již v podstatě po zvládnutí pandémie, se většina přiklání k názoru, že jejich nošení bylo užitečné. Na počátku tomu ale tak nebylo a také Mezinárodní zdravotní organizace (WHO) zprvu tvrdila, že nošení roušek je nesmysl, protože maličký virus projde textilem roušky jako sítkem. Později, když se ukazovalo, že jejich účinnost je nezpochybnitelná, svoje prvotní tvrzení změnila. Ale proč tak najednou? No proto, že samotný maličký virus sice rouškou projde jako sítkem, ale ten maličký virus většinou samotný není. Je totiž vázaný ve vydechovaném vlhkém vzduchu, který textil roušky spolehlivě zachytí, o čemž se každý může přesvědčit postupným vlhnutím vlastní roušky. Lidé nacházející se v blízkosti nemocného jsou jeho rouškou chráněni, neboť zachycuje jeho vydechovaný či dokonce vykašlávaný zavirovaný vzduch.

A v tomto okamžiku mě napadla ta podivná analogie, spíše ovšem kontranalogie s tzv. globálním oteplováním. V češtině známe dvě podobná slova označující zcela různé věci. Jednak slovo teplota, označující v našem případě stav vzduchu, jednak slovo teplo, označující množství tepelné energie obsažené ve vzduchu. Od kterého slova je výraz globální oteplování odvozen? No od teploty vzduchu, která při povrchu země údajně narůstá. Co se děje s teplotou vzduchu ve výškách, nás nemusí zajímat. Každý fyzik ví, že teplota vzduchu narůstá, buď když vzduchu při stálé vlhkosti dodáváme teplo, nebo když vlhkost vzduchu klesá, aniž bychom nějaké teplo dodávali. A že klesá vlhkost vzduchu a hrozí sucho, už dnes ví každý.

Kácí se deštné pralesy, zabetonovávají se původně hlinité plochy, aby se voda nemohla vsáknout, ale rychle kanalizací odtekla, narovnávají se a tím i zkracují koryta řek, aby se získaly stavební parcely, staví se protipovodňové hráze, aby se voda z řek nemohla rozlít a co nejrychleji odtekla do moře. Dělá se všechno pro to, aby se voda v krajině nezdržela, nevsákla, nerozlila a nemohla se odpařit a následně zvlhčovat vzduch a tím ho ochlazovat. A teplota suššího vzduchu roste a žádné přidané teplo k tomu ani nepotřebuje. Ano, toto všechno je neblahé dílo lidí. A tady by mělo lidstvo zabojovat a vrátit vodě větší čas a prostor k udržení v krajině, k možnosti vsáknutí, vypaření, zvlhčení vzduchu a tím i jeho ochlazení.

Přesto bylo světovým klimatologickým konsenzem vyhlášeno, že globální teplota vzduchu neroste v důvodu klesající vlhkosti vzduchu, ale že globální oteplování je způsobeno narůstáním množství tepla v atmosféře. Důvodem nárůstu tepla v atmosféře je pak to, že přijímané množství tepla ze Slunce je větší, než odváděné množství tepla zpět do kosmu. Toto ale těžko lze nějak potvrdit seriozním měřením. Ze Slunce nesoucí tepelnou energii krátkovlnné záření projde atmosférou k zemskému povrchu, ten se ohřeje a odražené dlouhovlnné tepelné záření postupuje vzhůru, ale je zachyceno skleníkovými plyny, sice ponejvíce vodní parou, ale i - v malém, avšak měřitelném množství - plynem CO2. Tento kysličník uhličitý, který je společně s vodou čistým a konečným produktem chemických reakcí (to jsem se učil již na základní škole), je nyní považován za největšího nepřítele, neboť zadržuje v současnosti „škodlivé“ teplo. A byl mu nyní proto vyhlášen celosvětový boj, který ovšem zrovna ti největší „znečišťovatelé“ prachobyčejně sabotují. ČR ovšem patří do spolku těch pokrokářů, kteří se i přesto chystají k boji s nenáviděným CO2. Ještě uvidíme, zda pandémie, která nyní zbrzdila světovou ekonomiku, nebude mít přece jenom nějaký pozitivní vliv na návrat ke zdravému rozumu.

Ale teď k té kontraanalogii. Samotné dlouhovlnné tepelné záření je sice tou vrstvou skleníkových plynů včetně CO2 zadrženo, takže nahoru neprojde Ale teplo obsažené v ohřátém vzduchu nad zemským povrchem, který stoupá vzhůru v důsledku svojí nižší hustoty, vrsvou skleníkových plynů projde ve formě teplého vzduchu naprosto bez potíží. Ta vrsva skleníkových plynů včetně CO2 funguje jako jakási „rouška“, která ale zadrží jenom samotné teplo ve formě záření. Vzduch obsahující teplo jí pak projde i s tím teplem jako sítem. Čím více teplého vzduchu, tím více tepla projde do kosmu.

WHO nakonec ve svém doporučení k rouškám obrátila, světový koncensus klimatologů o škodlivosti CO2 tak brzy nejspíš neobrátí.