„Dobré zprávy! Náš tlak na zemědělce, potravináře a obchodníky se vyplácí!“ Tento a podobné výroky dává Petr Fiala, předseda vlády a ODS, na sociální sítě. Připisuje si zásluhy za zářijový pokles cen zemědělských výrobců o 16 procent.

Upřesněme, že ceny dodavatelů zemědělských produktů se snížily meziročně o 16,4 procenta. Maloobchodní ceny, tedy ceny, za které nakupují zboží spotřebitelé, meziročně stouply o 8,5 procenta. Nejvíce, píše Český statistický úřad, v oddíle bydlení a hned poté v oddíle potraviny a nealkoholické nápoje.

Snížení cen zemědělských výrobců má řadu jiných příčin, než tlak předsedy vlády. Mezi nimi je především vysoká srovnávací základna z minulého roku, kdy vládly obavy o vývoz potravin z Ukrajiny a zemědělské produkty zdražovaly na všech mezinárodních trzích. Další důvod se s tímto komplementárně doplňuje: Ukrajina vyváží, vyváží hodně a levně a vyváží do východní Evropy. Zemědělci nejsou pod tlakem vlády, ale pod tlakem tohoto exportu a hodně si na to stěžují. Trápí je také dovoz z Polska a neochota obchodníků nakupovat tuzemskou zeleninu a ovoce za tuzemské ceny. Zpracovatelé zase platí mizerně za surové mléko. Zemědělcům se tak vyplácí exportovat je do blízkého zahraničí, které sem na oplátku posílá levnější jogurty a máslo. Například také kuřecí maso zlevňuje, ale jeho producenti by bez státní dotace, která podle zpráv vychází zhruba na 60 haléřů na kilogram, velmi rychle zkrachovali. Jestli vláda vytváří nějaký tlak na zemědělce, pak tím, že plánuje dotace do zemědělství omezit. Jak potom bude přesvědčovat zpracovatele a obchodníky, aby vykupovali české potraviny za dobré ceny, toť otázka.

V neposlední řadě se ceny odvíjejí od snižování množství peněz v oběhu. Tedy od monetární politiky České národní banky, která drží základní úrokovou sazbu na vysokých 7 procentech. Může to na první pohled působit jako paradox. Dražší peníze zdražují téměř veškeré zboží a služby. Na vysoké úroky z úvěrů se také vymlouvají výrobci i obchodníci, když „musejí“ zvyšovat ceny. Mají pravdu, ale jen do jisté míry.

Současná vysoká inflace trvá už nejméně 10 let, kdy se významné centrální banky ve světě rozhodly bojovat proti finanční krizi nulovými nebo zápornými úrokovými sazbami. Nastala měnová expanze, která se projevila v růstu cen finančních aktiv, typicky v akciích a nemovitostech. Bylo jen otázkou času, kdy se přelije do produkční části ekonomiky. To u nás nastalo předloni. Česká národní banka začala (mezi prvními v Evropě) zvyšováním úrokových sazeb peníze z oběhu stahovat. Efekt se projevil, až když se toto stahování vcuclo do peněženek spotřebitelů, začaly klesat jejich reálné příjmy a koupěschopnost. To pak po nějakém čase musí donutit i producenty a obchodníky ke snižování cen. Což je právě ten princip, ke kterému politika centrální banky míří. Ale i v tomto případě platí: všeho s mírou.

Vláda do této snahy naopak hází vidle. Jednak svými deficitními státními rozpočty, jednak zoufalou produktivitou své státní správy, kterou ale platí docela hodně penězi. Východisko hledá v digitalizaci státní správy. Tu zahájil v roce 2006 už tehdejší ministr vnitra Ivan Langer. I současná vláda dělá, co umí. Založila na to úřad.