... a je skoro devadesátkrát horší než oxid uhličitý

Při výrobě zemního plynu frakováním unikne až osm procent plynu, při klasické těžbě až šest procent. V rozhovoru na to upozorňuje Milan Smrž, předseda české sekce sdružení Eurosolar.

V posledních týdnech se objevilo na českém internetu několik názorů, že celkové emise zemního plynu nejsou oproti uhlí zdaleka tak nízké, jak se zatím obecně má za to. Vy jste na toto téma publikoval na svém blogu již před dvěma lety. Odkud jste čerpal informace?

Ekvivalenty skleníkového působení metanu vyjádřené jako CO₂ se mnohde ještě hodnotí zastaralým stoletým faktorem 25. Emise skleníkových plynů je ale třeba hodnotit korektně. Podle aktuálních hodnot uváděných IPCC, týkajících se vlivu metanových emisí, je jejich působení v prvních 20 letech 84-87krát a v prvních 100 letech 34-36krát silnější než ty, které by byly způsobeny odpovídajícím množstvím CO₂. Čerpal jsem především ze studie Roberta Howartha z Cornellovy univerzity ale i z nejnovějších údajů Evropské komise. Během COP23 v Bonnu byla iniciována mezinárodní koalice Put Climate on Pause, pozůstávající z nevládních organizací a vědců, kteří si dali za cíl za pomocí OSN předat světovým vládám podnět, aby konečně začaly při klimatických modelech používat aktuální hodnoty pro dvacetiletý horizont podle IPCC. To, co již mnohé studie objevily před časem, nyní znovu potvrdila nová studie NASA. Studie tvrdí, že drastický nárůst globálních emisí metanu v posledním desetiletí lze připsat z velkého dílu průmyslu fosilních paliv, i to, že nárůst je vyšší, než se nedávno myslelo. Podle NASA se roční koncentrace metanu zvýšila o 25 gigatun. Z toho 17 gigatun připadá na fosilní paliva.

Problém emisí převyšujících uhlí se týká jen břidličného plynu, nebo zemního plynu celkově?

U „břidličného“, neboli zemního plynu získaného hydraulických frakováním jsou z podstaty technologie úniky prakticky nevyhnutelné. U ložiskové těžby by měly být v principu úniky menší, ale závislé na technologické kázni. U břidličného plynu byly detekovány úniky plynu i několik kilometrů od místa frakovacího procesu a hořlavý plyn byl zjištěn i v řekách (zde, zde).

Nevýhodou je, že úniky plynu, na rozdíl od ropy, nejsou na první pohled patrné. Ztráty plynu zahrnují vrty, skladovací nádrže a potrubí.Odhady úniků z výroby zemního plynu, které se pohybují v rozmezí 0,47– 6 procent pro konvenční a 0,67–7,9 procenta pro nekonvenční výrobu zemního plynu, tedy frakování, a to po celou dobu životnosti vrtu (zde).

Co vlastně způsobuje, že celkové emise CO2 ze zemního plynu jsou tak vysoké? Samotné spalování jich přeci produkuje polovinu nebo ještě méně, než je tomu v případě uhlí.

Stechiometricky na výhřevnost poskytuje metan ve srovnání s hnědým uhlím opravdu méně než polovinu CO₂. Metan ale patří mezi významné skleníkové plyny, protože jeho molekula zachycuje více tepelného záření, které se odráží od povrchu Země a mělo by se vyzářit do kosmu. Při těžbě a dopravě nelze únikům úplně zamezit.

Máte informace o tom, že je možné celkové emise zemního plynu snížit jinak, než jeho vyřazením z energetického mixu?

Ano, jsou možné v podstatě dvě cesty, CCS (ukládání oxidu uhličitého) nebo štěpení metanu na uhlík a vodík a ukládání, či ještě lépe využití čistého uhlíku. Ten lze levnou a jednoduchou cestou, třeba podle Jamese Toura z Rice Univerzity, přetvořit na grafenový prášek se širokým technologickým využitím. Sice část energie ztratíme, ale nemuseli bychom budovat podzemní úložiště pro CO₂ a tento proces by mohl být levnější a především bezpečnější.

S informacemi o celkových emisích CO2 z plynu zatím nepracují organizace, jako je Greenpeace, které přitom odmítají podporu plynu. Napadá vás pro to nějaké vysvětlení?

Také tomu nerozumím. Ale americký Greenpeace uvádí správné údaje k metanu jako ke skleníkovému plynu zde.

Jako představitel české sekce evropské asociace pro podporu sluneční energie Eurosolar sledujete i dění okolo uhelného útlumu. Na rozdíl od řady jiných organizací, které jsou v otázkách energetické budoucnosti velmi hlučné, máte jasnou představu o tom, jaká by měla být budoucnost dnešních uhelných regionů.

Energetická funkce těchto regionů by měla zůstat zachována. Jeden důvod je historický, dalším je existující energetická infrastruktura. Bylo by velmi racionální zachovat síťovou, transformační a dopravní infrastrukturu pro více než čtyři gigawatty instalovaného výkonu v severních Čechách a dále ji využít.

Existuje technologie rekonstrukce uhelných elektráren na akumulační jednotky. Pracují na principu směsi roztavených solí a akumulují energii z přebytků sluneční a větrné elektrické výroby a uskladněné teplo využijí pro výrobu elektřiny v tepelné elektrárně při nedostatku elektřiny. Tato technologie se již používá pro akumulaci tepelné energie u některých solárně termických elektráren. Německé centrum pro letectví a kosmonautiku (DLR) považuje tuto možnost za klíčovou pro energetickou proměnu a „druhý život“ tepelných elektráren. V delším časovém horizontu se počítá s dalším zatápěním důlních jam. Na části hladiny je výhodné umístit plovoucí fotovoltaiku v řádu stovek až tisíců MW, v SRN uvažuje Fraunhoferův institut se čtvrtinou plochy zatopených dolů a instalovaným výkonem 55 GW. (V Česku plánuje skupina Sev.en, pozn. red.) 

Rekultivaci výsypek hnědouhelných dolů lze doplnit pěstováním energeticky využitelných směsných květných luk. Byliny lze sklízet postupně a uskladnit je jako siláž. Směsi se sejí jednou za pět let a nevyžadují žádné agrochemikálie. Využijí se na výrobu bioplynu, elektřiny a tepla. Do bioplynového procesu lze integrovat energeticky využitelný bioodpad. Zbytky po digesci mohou být vpraveny do půdy přímo, nebo po karbonizaci na biouhlí, čímž se zvýší produkční kvalita půdy. Tak se vytvoří pracovní místa s lokální a regionální vazbou v širokém rozmezí profesí a činností.

Převzato z webu iUhli.cz