Tak jsem musel jet na Ruzyň. Cosi jsem měl vyřídit a nešlo to ani telefonem, ani mailem. Přijel jsem před Titanic, jak za bývalého ředitele Lašáka překřtili zaměstnanci vtipně budovu APC. Když jsem projednal vše, co jsem potřeboval, zastavil jsem se v „agentuře popelník“, což je místo před budovou APC vyhrazené pro kuřáky. Tam se shromažďují kromě vyznavačů nikotinu také informace. A to informace většinou po čertech pravdivé.

Zapálil jsem si retko a dal se do řeči s bývalými kolegy a kolegyněmi. Za chvíli jsem si byl jistý, jak je dobře, že jsem od podniku odešel včas. Bylo to v době, kdy po nás Lašák a spol. žádali, abychom pomohli roztáčet motory, abychom šlapali do pedálů a další neuvěřitelné pitomosti. Pak uspořádali pompézní křest letadel za několik miliónů s umělým kouřem a s tanečnicemi, kde nájemní zpěváčci pěli píseň o tom, jak zaměstnanci ČSA dřou fest. A že si za takový „protest song“ nechali dobře zaplatit, je nabíledni.

Domníval jsem se, že odchodem mladých a neklidných manažerů se vše konečně otočí k lepšímu. Můj věk takovou naivitu neomlouvá. Nastoupila nová garnitura šéfů, kteří se sice veřejně na rozdíl od Lašáka neproducírují, nedělají honosné akce ve stylu křtů, zmrzlin pro všechny a podobných drahých spektáklů, ale jinak je asi obrat v nedohlednu. Rozhodování nových manžerů je poněkud živelné: „Prodáme chartery!“ vlastně „Neprodáme chartery!“ (to samozřejmě poté, co se po publikování prvního výroku cestovní kanceláře obrátí na jiné dopravce). Vrátíme Boeingy 737-400. Ne, nevrátíme je. A tak se stane, že podnik, který bazíruje na snižování platů, přelakuje během roku jedno letadlo třikrát! Kolik muselo stát přestříkání Airbusu 310 OK-YAD do nových barev a přelakování na bílo?

Jsem rád, že jsem už v důchodu. Po letadlech a životu na letišti se mi stýská, létal jsem celý život. Ale na druhou stranu jsem taky rád, že nemohu mít v plánování letů napsáno RPP, jako mělo několik mých bývalých kolegů. Když se cpt L. šel zeptat, kam že se to má letět, že to nikde nenašel, bylo mu řečeno, že to není destinace, ale že to je rozvázání pracovního poměru. V mailech zaměstnancům ujišťovalo vedení, že výpovědi budou řešeny nanejvýš citlivě a s ohledem na možnost najít si novou práci. Také s jejím nalezením slibovalo vedení podniku pomoc. Jako vedoucí stevardů nastoupil sotva třicetiletý chlapec, který nelétá ani čtyři roky. Bylo sice vypsáno výběrové řízení. Vyhrála je letuška, která létá poměrně dlouhou dobu, a tak je s problematikou práce palubních průvodčích dobře seznámena. Místo ní byl dosazen tento chlapec. Ten řeší vyhazování letušek s proklamovanou citlivostí. Citlivě prohlásil že „s těma starejma krávama zatočí“. A tak letušky nad čtyřicet dostávají citlivě okamžité výpovědi. Taková holka jde na linku, v uniformě a načančaná, udělá brífink a sekretářka jí řekne, jestli by nemohla na chvíli za šéfem. Tam jí tento mladík, který ještě ani pořádně neví, kde je na letišti záchod, podá přes stůl papír, aby ho podepsala. „Co to je?“ „Výpověď, pro nadbytečnost. Svlékněte se z uniformy a jděte domů. Ode dneška nelétáte.“ Velmi citlivý přístup, pravda že? Vyložená empatie. Většina těch holek létá déle, než je on na světě. A nějaké „děkujeme vám za vaše služby, za to, že jste dělala, popřípadě, že jste pracoval spolehlivě pro náš podnik tak dlouho“? Nic takového. Prostě: citlivě, hlavně citlivě!

Jak se asi musí posádkám pracovat pod takovým tlakem? Kdy člověka někdo udá, aby ukázal, jak je loajální k vedení? Co tomu říká bezpečnost leteckého provozu?

Kromě věku asi není nic jiného rozhodující. Pracuješ dobře? Flinkáš to? Všechno je jedno. Je ti přes čtyřicet, tak táhni! Jedinou výjimkou je bývalý agent StB s krycím jménem „cestovatel“. Ten se drží jak příslovečné lejno košile. Tak, jako kdysi rozhodoval o tom, kdo a kam bude létat, a na své kolegy pečlivě donášel, tak totéž dělá dodnes. Kdysi mi jedna kolegyně řekla, že jestli aerolinka zkrachuje, zůstane jeden jediný zaměstnanec - a tím bude „cestovatel“. Vypadá to, že měla před léty pravdu.

Tak jsem opustil agenturu „popelník“, típnul cigaretu a s letištěm za zády jsem odjížděl domů s pocitem, že bych na to už dneska neměl nervy. Raději si půjdu odpoledne zalétat s „rádiákem“ na letišťátko v Bystřici. Tam jsem sám svým pánem.