Zase je nás o trošku více. Píše Český statistický úřad (ČSÚ), že o 46 tisíc, než nás bylo před půl rokem. Dohromady 10,87 milionu ke 30. červnu. A kdo je to „nás“? Čechů a Moravanů, občanů nebo obyvatel České republiky? Řekněme „nás“, kdo tady žijeme, tady v České republice, vymezené hranicemi, dosahem veřejné moci, chráněné státní mocí a uznávané mezinárodním právem.

„Veškeré údaje se týkají občanů České republiky a cizinců s trvalým pobytem v České republice, občanů třetích zemí s přechodným pobytem na území České republiky na základě dlouhodobého víza (nad 90 dnů) nebo povolení k dlouhodobému pobytu, občanů zemí EU, Norska, Švýcarska, Islandu, Lichtenštejnska a jejich rodinných příslušníků s hlášeným přechodným pobytem na území České republiky a cizinců s platným azylem v České republice. Od roku 2022 jsou do obyvatelstva zahrnovány osoby s udělenou dočasnou ochranou v České republice s obvyklým pobytem v ČR. Údaje zohledňují rovněž události (sňatky, narození a úmrtí) českých občanů s trvalým pobytem na území ČR, které nastaly v cizině a byly zaregistrovány zvláštní matrikou v Brně,“ vysvětluje ČSÚ.

Veškerý přírůstek obyvatel zajistilo „kladné saldo“ zahraniční migrace. Za období od ledna do června se do ČR přistěhovalo 79,8 tisíce osob, odstěhovaly se 22,3 tisíce lidí. Kdyby toho nebylo, občanů Česka by za onen půlrok ubylo o 11,5 tisíce. „Meziroční pokles narozených, který započal v lednu 2022, nadále trvá. Letos se od ledna do června podle předběžných dat živě narodilo celkem 45,2 tisíce obyvatel Česka, což je počet meziročně nižší o 5700, resp. o 11 procent,“ píše úřad ve své zprávě.

S oblibou se podobné údaje srovnávají mezistátně. Můžeme tedy podotknout, že podobný počet obyvatel, tedy zhruba 10 milionů, mají v Evropě také Belgie, Řecko, Portugalsko nebo Švédsko. Německo a Polsko jsou větší nesrovnatelně, v Rakousku žije lidí zhruba o 2 miliony méně a Slovensko je poloviční.

Zajímavější je ale historické srovnání. Je „nás“ skoro právě tolik, co před válkou v roce 1938. Tehdy tu žili 10 877 442 lidé. Kromě Čechů a Moravanů včetně všech národnostních menšin, nejsilnější tehdy byla menšina německá. Už o dva roky později tu žilo něco přes 11 milionů a ještě v roce 1945, tedy těsně po válce, 10,7 milionu lidí. Válka samotná tedy s tuzemskou populací až tolik nezahýbala. Pak ale přišlo nucené vystěhování Němců, dnes připouštíme, že to bylo vyhnání. Byl to přímý důsledek války. V roce 1947 měla Česká republika 8,9 milionu obyvatel. Pak už to šlo pomalu nahoru. Přes 10 milionů jsme se dostali kolem roku 1980. Z větší části se pohyb obyvatelstva konal na základně přirozených úbytků a přírůstků. Byl to pohyb více méně plynulý: mezi roky 1963 a 1993 přibylo zhruba 600 tis. obyvatel na 10,3 milionu. Kdyby to šlo takto dále, bylo by nás teď celkem méně. A ono to tak šlo. V roce 2001 nahlásil ČSÚ 10 224 192 obyvatel. Rodilo a rodí se méně dětí, než kolik umírá.

Mezi roky 1993 a 2023 sice také přibylo 600 tisíc obyvatel. Aktuální přírůstky však jdou výhradně na triko imigraci, a to převážně z válkou sužované Ukrajiny. S tuzemskou populací tedy opět významně zahýbal (až) tradiční motiv populačních změn – násilný konflikt. K těm dalším motivům historicky náleží přírodní katastrofy a zhoubné epidemie. V této souvislosti zůstává zatím bez vysvětlení prudký, dvouciferný pokles porodnosti každý rok po roce 2020. Existují pokusy vysvětlit jej pandemií covidu-19, respektive očkováním proti tomuto viru. Hodně se tomuto tématu věnoval například týdeník Echo, ale spolehlivého vědeckého potvrzení se zatím nedopátral.

I když tedy tuto možnost ponecháme jen v rovině hypotézy, zůstávají hlavními hybnými silami v růstu či úbytku obyvatel „staré dobré“ příčiny: války, katastrofy a nemoci. To se týká zřejmě celé Evropy i zbytku světa od úsvitu lidských dějin. Můžeme si pro příklad připomenout morovou ránu v 6. století, která vyhubila v Byzantské říši čtvrtinu obyvatel. Ve 14. století prošla tato nemoc z Itálie a jižní Francie až do Německa a Skandinávie. Podobně evropskou populaci zdecimovala třicetiletá válka a pak samozřejmě obě války světové.

Kam zatím dospěla civilizace? K přelomovým vynálezům, technickému pokroku od parního stroje po umělou inteligenci. K obrovskému pokroku ve vědě, medicíně, poznávání kosmu a využití jaderné síly. K zásadní změně způsobu života, bydlení, práce, hygieny, starosti o potomstvo, vzdělání, opatřování potravin. K osvobození člověka od závislosti na počasí a od úmorné fyzické dřiny. K pro-populační státní politice s mateřskými školkami a přídavky na děti.

A přesto: aktuální zpomalení stárnutí a úbytku evropských obyvatel má na svědomí masová imigrace, ponejvíce opět z oblastí, kde v důsledku válečného násilí se téměř nedá žít. Z oblastí, které už nedokáží tamní obyvatelstvo uživit. A, dejme tomu, i ten covid-19 dost možná ovlivnil, kromě poklesu světové ekonomiky, také pokles porodnosti. Přinejmenším si to připusťme.

S populací nejvíce hýbají stejné motivy, jako před staletími a tisíciletími. Když si to uvědomíme, i hrdému bílému muži drobátko spadne hřebínek.

Poskytl server Svět hospodářství