Návrh daňové reformy vyvolal úvahy o tom, kdo na ní vydělá a kdo na ni doplatí. Úvahy jsou to bezpochyby oprávněné, je však třeba dbát na realismus jejich kontextu. To znamená za prvé propočítávat navrhované změny s ohledem na reálnou strukturu domácností a jejich celkových příjmů, neulpívat na nominálních sazbách a neulétávat do výšin týkajících se nepatrných zlomků populace. Za druhé sledovat, zda a jak reforma mění obecnější akcenty kladené na ten či onen rozměr fiskálního přerozdělování. Za třetí pak zasadit dopady uvažované reformy do sociální struktury, konkrétně pak z hlediska vyjadřovaných obav o „střední třídu“.

Daň z příjmů je nízká

Vzhledem k odpočtům se skutečně placená daň z příjmu fyzických osob v průměru pohybuje pod nejnižší uplatňovanou sazbou 12 procent. V důsledku změn zavedených v posledních letech zřejmě již v zaměstnaneckých domácnostech poklesla pod deset procent pracovních příjmů. Navrhovaná reforma by mohla přinést další snížení daně o jeden až dva procentní body. Rozdělíme-li domácností na desetiny od nejnižšího k nejvyššímu hrubému příjmu, pak úspora na dani se dotkne příjmů na všech úrovních. Zatímco v absolutním vyjádření tato úspora roste, v poměru ke zdaňovaným příjmům naopak klesá, takže progresivita zdanění se nezmění (dokonce se může zvýšit). Zatímco desetina domácností s nejnižšími příjmy nebude už platit daně žádné, podíl připadající na jejich nejvyšší desetinu může přesáhnout 40 procent vybrané daně.

Daňová soustava se svými sazbami a odpočty kombinujícími koruny a procenta nenabízí jednoduchou odpověď, zda v tom či onom uspořádání jde více o solidaritu bohatých s chudými, anebo o solidaritu domácností bezdětných s rodinami s dětmi. Průmět do reálné struktury domácností a jejich příjmů ukazuje, že ve struktuře zdanění váha příjmu daleko převažuje nad vahou počtu dětí. Jinak řečeno, přerozdělovací toky od vyšších příjmových skupin k nižším jsou mohutnější než od bezdětných domácností k rodinám s různým počtem dětí. Navrhovaná reforma přitom posiluje „rodinný rozměr“ příjmové daně a poněkud oslabuje její „příjmový rozměr“.

Příjmová diferenciace se nezmění

Relativní rozdělení čistých pracovních příjmů zaměstnaneckých domácností se nezměnilo ani minulou reformou a nezmění se ani případným přijetím reformy navrhované. Malá změna daně se sice projeví v peněženkách občanů, neovlivní však relace v rozdělení rodinných příjmů. Poměr souhrnných hrubých výdělků mezi horní a dolní desetinou zaměstnaneckých domácností i tak zůstane zhruba 8:1. Tisícikorunou lze sice dobře mávat před očima, jde však jen o čtvrtinu procenta ročních hrubých pracovních příjmů průměrné zaměstnanecké domácnosti. Reformou se tedy nezmění ani pozice tzv. střední třídy.

Úvahy o střední třídě jsou populární, dokonce se tento pojem již delší dobu objevuje ve slovníku významných ekonomů. Když ale po povinné úlitbě sociologickým klasikům přistupují k analýze dat, hlavu si s definicí příliš nelámou. Tak například Steven Pressman si střední třídu definoval velmi přesně jako kategorii domácností s příjmem mezi 75 a 125 procenty přepočteného příjmu podle metodiky OECD. Podle takového vymezení by u nás ke střední třídě patřila polovina populace (tolik už jen ve Švédsku, v jiných „středostavovských zemích“ pak výrazně méně), přičemž třetina by dokonce patřila ke třídě vyšší. Je jasné, že se tu vypovídá o příjmové nerovnosti spíše než o čemkoli jiném.

To, kam lze příjmově zhruba lokalizovat střední třídu, záleží na sociálně ekonomickém kontextu – na kupní síle průměrného příjmu, rozsahu veřejných služeb, očekáváních spojených s vyspělostí společnosti. Výzkumy ukázaly, že ke střední třídě se u nás hlásí lidé s vyšším příjmem (v relaci k průměru) než například v Německu. Nicméně ať ji umístíme na příjmovém žebříčku kamkoli, neměla by být navrhovanou úpravou znevýhodněna. Domácnosti samostatných a drobných podnikatelů by přitom na nové úpravě vydělaly výrazně více než zaměstnanci. V současné době totiž platí v porovnání se zaměstnanci vyšší daně, avšak podstatně nižší pojistné, takže kalkulace ze „superhrubé mzdy“ je zvýhodní.

Protože výdaje na potraviny po příjmovém žebříčku sice absolutně rostou, avšak jejich podíl na rodinném rozpočtu klesá, dopad zvýšení snížené sazby daně z přidané hodnoty z 5 na 9 procent bude více rovnostářský než efekt změny v příjmové dani. To samozřejmě zvýhodňuje vyšší kategorie, nicméně výnos ze snížení příjmové daně by neměl být zcela eliminován ani v nejnižší desetině ekonomicky aktivních domácností, jakkoli je na této úrovni nepatrný. Situaci těch, kdo pracovní příjmy nemají, je ovšem třeba řešit jiným způsobem.

Mírně rozšířená verze článku otištěného v HN 3.5. 2007

Autor pracuje v Sociologickém ústavu AV ČR a je členem Institutu sociálních a ekonomických analýz