Jedním z důvodů, proč je zelená lobby v EU tak úspěšná, je roztříštěnost její opozice. Protože zelené skupiny, bez ohledu na to, kolik mají členů, táhnou za jeden provaz. Své názorové rozdíly si vyřeší až ve chvíli, kdy „zelená revoluce“ zvítězí.

Ti, kteří s nimi nesouhlasí, za jeden provaz netáhnou. Kdyby tomu bylo jinak, tak by například občasné petice vědců, nesouhlasících s klimatickým alarmismem, nemohly zapadnout tak, jako zatím vždy zapadly. Přitom jinou, koordinovanou aktivitu odpůrci překotného zavírání uhelných energetických zdrojů bez adekvátní náhrady nevyvíjejí. Zjevně by potřebovali někoho, kdo je sjednotí. Kdo nabídne vizi, ke které se mohou přihlásit všichni.

Sjednocení je nezbytné, protože zelení jsou ve svém hlavním tažení proti CO2 sjednoceni už dávno. Hádat se o rozdílech mezi jednotlivými skupinami budou až pak. Sjednocení opozice vůči klimatismu je důležité i proto, že tenhle tábor nemá k dispozici rozsáhlý aparát stovek politických neziskovek a s nimi spřízněných organizací. Všichni v realistickém táboře si nejdřív musejí vydělat a teprve pak se mohou věnovat obraně fyzikálních zákonů. Nebo zkoušet navazovat kontakty s novináři. Nebo organizovat demonstraci. Naopak v zeleném táboře je armáda lidí, kterým „klimatická“ agenda poskytuje solidní živobytí, takže se šíření své víry mohou věnovat na plný pracovní úvazek. Tohle by realisté potřebovali vyvážit. A bez sjednocení se to nepovede.

Chtělo by to najít někoho, kdo na to má čas i nějaké prostředky. A hlavně má jméno. Aby mohl v klidu, bez obav o svou firmu, nebo o svoji výplatu nasadit všechen svůj čas na oslovení osobností, které by buď mohly tvořit jakousi páteř hnutí, nebo by se mohly stát rovnou jejími tvářemi. (Tohle nejde podceňovat, ekologisté měli zatím jedinou tvář a jakou s ní loni udělali parádní kampaň…) Okolo nich by se pak mohlo začít vytvářet neideologické (!) celoevropské volné hnutí s jediným cílem: Aby evropské země měly bezpečnou, spolehlivou a co nejčistší energetiku. Což není cíl od – do, jak to vidí zelení, nýbrž průběžný úkol, závislý na technologickém pokroku. Ten je samozřejmě potřeba cíleně podporovat. Dosažení takového cíle se neobejde bez osvěty a vyvrácení dogmat zelené lobby a zelených aktivistů.

Pozor, nejde o nějaké „fosil navždy“, jak by tomuto hnutí okamžitě začali podsouvat zelení. Šlo by o „fosil jen po nezbytnou dobu“, když nezbytná doba je ta, po kterou si nejsme jisti, že jeho náhrada jinými zdroji už je bezpečná. To by bylo vše. Protože to je to, na čem se mohou shodnout nejen energetici s politiky, ale i politici s valnou většinou svých voličů. Nakonec i s realisticky uvažujícími skutečnými ekology.

Tohle byť jen připravit není malý úkol. Neřku-li sehnat na to peníze, nebo to celé rozběhnout. Navíc docela rychle, protože záchrana je možná, jen když EU nejpozději po příštích eurovolbách otočí kormidlem zpět k rozumu. To je zatraceně velký úkol! Vážně dřina. Ale má smysl. Kromě zastavení migrace a zvládnutí čínské chřipky dokonce v současné Unii nejspíš nic větší smysl nedává.

Jenže, kdo by se takového úkolu mohl ujmout, aby měl šanci na úspěch? Má Česká republika někoho takového, kdo má šanci porazit Green Deal a zachránit Evropu? Chvíli mě napadal Václav Klaus starší, kterého by střetnutí se zelenou lobby a ekologistickou církví nejspíš hodně bavilo. Ale jeho doba jako úspěšného vůdce už zřejmě opravdu minula. Můžeme nabídnout jiného politika, kterému zvednou telefon politici v různých evropských zemích? Bohužel, spíš ne. To už by spíš mohli slyšet na některé naše sportovce, ze kterých se však nikdo vůči „klimatismu“ nijak nevyjádřil. Mohl by se takové role ujmout někdo z byznysu, a pokud ano, stál by vůbec o to? A co v jiných evropských zemích, je tam někdo takový? Víte o někom? Času na záchranu ubývá. Kolik ho zbývá, můžeme na rozdíl od klimatistů počítat úplně přesně. 

Zbývá čas už jen do příštích voleb do Evropského parlamentu. Pak už dojde k možná nevratným a v každém případě jen těžce a draze napravitelným škodám na ekonomice zemí, které se před lety sdružily v EU proto, aby měly volný obchod.