Cena ropy láme rekordy a sedmdesáti dolarům za barel se už podivuje málokdo. Zdražuje elektřina, zemní plyn i další energie, což se asi líbí jen málokomu. Což je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat.

Němečtí sousedé naříkají na drahý proud a my jim zdárně sekundujeme u zpráv, že napřesrok bude u nás zase hůř. Zná však někdo recept na levnou energii? Kde ji získat?

Ušetřit? Velice elegantní řešení. Kdybychom dokázali zvyšovat produkci při stabilní spotřebě energie, stali bychom se světovým hospodářským šampiónem. Přechod na tzv. úspornou ekonomiku není nemožný, otázkou jen zůstává, z jakých zdrojů se zaplatí a jak dlouho potrvá.

Můžeme elektřinu dovézt, nikoli však levněji. A ani ve sjednocené Evropě to není jednoduché především proto, že na hranicích jednotlivých členských zemí existují úzká hrdla. Pokud jimi proud nemůže téci, hledá si na základě fyzikálních zákonů jiné cesty – čímž dokáže vyvolat podobné komplikace, jaké jsme zažili v červenci.

Přejít na plyn? Takovou variantu nemohou předložit ani největší naivkové zejména s ohledem na ruské zimní přiškrcení kohoutků. Ostatně ani proud z plynových turbín není levnější.

Roztočme kola větrníků! kontrují další. Pomiňme problémy s řízením soustavy, v níž podíl větrné elektřiny převyšuje jistou mez, v Česku údajně 500 megawattů instalovaného výkonu a zhruba jedno procento výroby elektřiny. Jako doplněk jsou výtečné, ale nespasí nás.

Voda? Z celkového potenciálu zbývá jen, obrazně řečeno, pár kapek. Tudy také cesta nevede, i když jednu přečerpávací elektrárnu velikosti Dlouhých strání nebo alespoň Dalešic by naše soustava uvítala.

A jsme opět tam, kde se v Česku nacházíme už déle než dvě desetiletí: uhlí a atom. Oba zdroje představují pilíře naší energetiky a předpokládám, že jimi zůstanou ještě řadu desetiletí. Oba mají řadu předností i nedostatků.

Produkují relativně levný proud a jejich využití zaručuje energetickou bezpečnost – tedy že v zásuvce budeme mít proud kdykoli. Jenže těžitelné zásoby uhlí vystačí u nás jen na čtyřicet roků a pokud se neprolomí těžební limity, ještě na kratší dobu. Parní elektrárny navíc produkují skleníkový plyn oxid uhličitý ohrožující zemské klima. Pravda, moderní elektrárny, jaké se budou stavět i náhradou za dosluhující severočeské, ho už nyní vypouštějí méně. Zvyšování účinnosti nových zdrojů totiž znamená, že při výrobě stejného množství proudu jako dosud spálíme například v chystaném bloku v Ledvicích méně uhlí, spotřebujeme méně vápence a vypustíme do ovzduší méně CO2.

Jaderné elektrárny mají mezi veřejností daleko horší pověst, než si zaslouží. Odzkoušená bezpečná technologie neprodukuje skleníkové plyny, palivo lze nakoupit na léta dopředu za dnes ještě výhodné ceny. Použité palivo lze uložit i na tisíciletí, aniž by ohrožovalo životní prostředí; ještě lepší využití se nabízí v chystaných transmutačních reaktorech, kde se „spálí“ – obrovské množství dosud nevyužité energie se přemění v elektřinu. Přesto se jen těžko hledají obce, které by chtěly mít „atomku“ ve svém okolí – což ostatně platí také o úložištích, uhelných lomech, dálnicích, chemičkách a dalších průmyslových a dopravních stavbách.

Zvolit můžeme dnes kterýkoli zdroj. Všechny vyjdou investičně přibližně nastejno, všechny mají klady i zápory. Společné mají ještě dvě věci: Dnes rozhodujeme na několik desetiletí dopředu a vysoké náklady na výstavbu uhelných, jaderných, větrných, vodních či jiných elektráren spolu s rostoucí spotřebou budou proud zdražovat i nadále.

Doba levné energie patří prostě minulosti a skončila nejpozději druhým ropným šokem v 70. letech minulého století. Na ceně energií můžeme dnes pouze sledovat tempo růstu. Dnes se však musíme spíše starat o to, abychom v budoucnu vůbec nějakou měli.

autor je energetik