„Podíl dovážené elektřiny v období, kdy panuje velký chlad a navíc nefouká vítr, dosahuje až 70 procent,“ taková byla charakteristika rakouské energetiky v roce 2018. Přesto Rakousko uzavřelo svoji poslední uhelnou elektrárnu.

Rakousko ročně dováží mezi 10 až 15 procenty své spotřeby elektřiny. Jeho energetická závislost začala roku 2001, od té doby stoupá. Nejvíce elektřiny země dováží z Německa a z Česka. Může takový systém fungovat dalších 20 let?

Pokud Evropská unie necouvne ze svého ultraortodoxního Zeleného údělu, je odpověď jednoznačné NE. Podle předpokladů o odstavování uhelných elektráren v tuzemsku bude totiž už od roku 2025 Česko také závislé na dovozu. A jestli se do roku 2040 podaří pouze dostavět nové jaderné bloky v Dukovanech, bude naše země závislá na dovozu i nadále. Německo, jež je pro Rakousko hlavním dodavatelem elektřiny, bude sice pravděpodobně mít v roce 2040 přebytek, ale ten bude ve srovnání se současností jen velmi malý. V každém případě pro pokrytí rakouského potřeby nedostatečný.

Při pohledu na předpokládané objemy výroby v regionu střední Evropy v roce 2040 (zde) je zřejmé, že současná rakouská cesta k zajištění elektřiny nebude využitelná. V regionu totiž nebude nikdo, kdo by měl takové přebytky elektřiny, aby jimi saturoval potřeby ostatních států v oblasti.

Znamená to, že Rakousko je sice výborné v módních zelených disciplínách bezjadernost a odstavení uhlí, ale bezradné v disciplíně energetická soběstačnost a nezávislost. „Je to znepokojující, závislost na zahraničí, ohrožuje energetickou bezpečnost Rakouska,“ citoval přitom již v roce 2016 prezidenta ekologického (!) sdružení Erneuerbare Energie Österreich (EEÖ) Petera Püspöka deník E15 (zde).

Země od té doby v zajištění své energetické nezávislosti nepokročila. Protože pokud chce ukončit i elektrárenské využívání plynu i bioplynu a nafty, může pouze podpořit masivní pálení biomasy, konkrétně dřeva. Toho prý má na tyto účely země dost (například zde). Nicméně spalováním dřeva může i lesnaté Rakousko pouze snížit svoji importní závislost. A navíc, při opravdu ekologickém pohledu, je dřevo sice obnovitelné, ale uvolňuje také CO2, proti kterému je namířený právě Zelený úděl EU. (Argumenty o tom, že ono CO2 pohltí vysazené stromy, jsou liché, protože než sazenička pohltí tolik CO2, co vzrostlý strom, trvá to desítky let. Zelení tuto zjevnou pravdu ovšem odmítají uznat.) Další možností už je jen výroba biometanu (v tuzemsku zatím málo skloňované slovo, v Euru zde).

Klimatické podmínky pro fotovoltaiku a větrné elektrárny jsou v Rakousku v mnohém podobné jako v Česku. Ani jeden z těchto zdrojů elektřiny však nelze řídit. Jsou čistě závislé na počasí, a pravidelně tak nedodávají energii v době, kdy je po ní největší poptávka, tedy v zimě. Tedy v době, kdy je Rakousko na importu elektřiny absolutně závislé. V zimě také znatelně klesá výroba elektřiny v hydroelektrárnách. Ty v celoročním objemu dodávají Rakousku zhruba 70 procent elektřiny.

Jenže 70 procent nestačí k tomu, aby si mohl každý rozsvítit, uvařit, aby se točil soustruh, či aby se snad nabil vzývaný elektromobil. Na to v ní musí být 100 procent. A když nebude odkud dovážet, tak 100 procent nebude (zde a zde). A Rakušan si nerozsvítí. To samé se však za pár let může stát i Čechovi či Polákovi. Pokud energetiku i nadále bude ovládat ideologie. Jako v Rakousku.

Převzato z webu iUhli.cz