Silvestra 1978 slavilo Československo bez sněhu a za jarního počasí, do novoročního rána se však probouzelo spoutáno dvacetistupňovými mrazy. Všechny pásové dopravníky v severočeských a sokolovských uhelných lomech zamrzly a tepelným elektrárnám docházelo palivo. Příděl proudu sotva stačil na chod domácností, podniky se zastavovaly a totální tma (blackout) byla otázkou dní, ne-li hodin. Horníci a vojáci nepřetržitě, čtyřiadvacet hodin denně, rozbíjeli na kost zmrzlé uhlí, aby se dostalo ke kotlům elektráren. Nakonec přece jen přemohli přírodu a odvrátili situaci, pro niž se o čtvrtstoletí později vžil název blackout.

V podobné situaci se na konci minulého tisíciletí ocitli v nejlidnatějším americkém státě Kalifornii. I tam se vypínalo proto, že elektrárny nestačily požadavkům spotřebitelů a sousední státy odmítly prodávat proud. Proč? Protože nebyl! Selhal systém volného trhu: nestavěly se nové zdroje s odůvodněním, že je to drahé a že je lepší nakoupit elektřinu odjinud.

Známá slova, že?

Američanům to asi nestačilo. „Krátce po čtvrté odpolední se naše souprava zastavila v tunelu a vše se ponořilo do tmy. Občas zazněla z reproduktoru uklidňující slova, že jsme sice bez proudu, ale všechno se řeší. Nervozita a hysterie stoupaly s každou minutou. Ven nás vyvedli po šílených dvou hodinách,“ popsala na internetu čtvrteční odpoledne 14. srpna 2003 v newyorském metru Amy Langfieldová. Ona, desetitisíce jejích spolucestujících a ani téměř padesát miliónů obyvatel osmi států amerického severovýchodu a kanadské provincie Ontario netušili, že další čtyři dny budou muset přečkat pětatřicetistupňová vedra bez proudu, tedy bez klimatizace, bez ledniček, bez vody a dalších vymožeností civilizace. Ztráty, které americké ministerstvo energetiky odhadlo na 10 miliard dolarů, tedy čtvrtinu českého státního rozpočtu, samozřejmě nezahrnuly stres, nejistotu ani krach iluzí.

O pouhý měsíc později zhasla Itálie – po opuštění jaderné energetiky jeden z největších dovozců elektřiny v Evropě. V neděli 28. září ve tři hodiny ráno vypadla první přenosová trasa a postupně se vypínaly další. Až osmnáct hodin si obyvatelé Apeninského poloostrova ověřovali, co znamená nemít v zásuvce proud.

Nás se to netýká?

Česko na prahu blackoutu, hlásaly na jaře titulky novin a moderátoři v rozhlasovém a televizní vysílání. Že se něco děje jsme naštěstí poznali jen ze zpráv; manažeři firem však horečně hledali způsoby, jak omezit ztráty způsobené odpojováním jejich provozů od zdrojů elektřiny. Zato Německo na podzim blackout opravdu zažilo - stačilo jediné odpojené vedení.

Od mrazivého novoročního rána 1978 uplynulo téměř třicet let a my se ocitáme v situaci ještě horší. Zatím máme proudu dost a můžeme se na jeho dodávky spolehnout (Pozn: Znáte tu starou židovskou anekdotu? Padá Kohn ze střechy mrakodrapu. Z otevřeného okna v 65. patře se padajícího ptá Abeles: „Jak je?“ „Zatím dobře,“ odvětí Kohn.). I my zatím ještě letíme. Jen nevíme, kdy a jak dopadneme. Bylo by férové, aby politici, kteří naléhavá rozhodnutí v energetice odkládají, na rovinu řekli, že si přejí, abychom i my, stejně jako Američané, Italové a další, na vlastní kůži poznali, co takový blackout obnáší.

směnový inženýr Elektrárny Temelín