Bylo to dávno před lety, kdy voda se sypala a písek tek´, jak říkávali moudří starci v dobách, kdy se jim ještě nenadávalo do „starých bílých zločinců“. Tehdy, v té dávné době bylo plno věcí jinak. Poplácání holky po zadku nebylo považováno za hrdelní zločin. Když se to dámě nelíbilo, končilo to fackou. Když by se to naopak líbilo a nic se nedělo, tak si potom hrdinka amerického seriálu „Chůva k pohledání“ slečna Fine,stěžovala sluhovi Nielsovi, že se děje něco špatného. Neboť její zaměstnavatel, ji už vůbec neosahává. A s tím sluhou kuje plány, jak to „vylepšit“. Neboť nedotýkání se mladé atraktivní dámy, která je nablízku a k dotykům přímo vybízí, znamená, že s dotyčným pánem není něco v pořádku.

Také vesnický doktor v podání pana Hrušínského ve filmu „Vesničko má středisková“ si pochvaluje, když popíjí lahvové pivo vychlazené na sedmém schodu, jak se mají celkem dobře. Pivo mají dobré, a hlavně už i k nim na vesnici dorazila móda, že chodí holky bez podprsenek. Kupodivu to tehdy komunistickým cenzorům ani mladým svazačkám nevadilo. A dokonce to nevadilo ani přítomné herečce. Nepamatuji si totiž že by si na to šla stěžovat, spíše se, sice podle role, ale i podle výrazu, potěšeně usmívala.
Jsou to doby z dnešního hlediska zcela určitě příšerné. A všechny zásadové gendero soudružky by se dnes jistě postaraly o to, aby režisér, scenárista, ba i nemravní herci byli navždy cancelováni. To znamená vymazáni z jejich moderního světa.

I já jsem pamětník doby, kdy holky chodily bez podprsenek a když něco potřebovaly vyloudit, uměly se v tom tričku naklonit dopředu tak, že dotyčný mužský ztratil úplně hlavu. A slíbil všechno, co si dotyčná přála. Dokonce v jednom americkém seriálu, jistěže starším, jedna z hrdinek seriálu vyčítá druhé hrdince její neférové jednání, když něco z nějakého chlapa vylákala, slovy: „Těma kozama jsi před ním tolik mávat nemusela!“ Plně s tou první dámou souhlasím, neboť se řídím starou pravdou, že hluboký dekolt je nebezpečnější zbraň než nabitý kolt.

Vzpomněl jsem si na tuto starou pravdu podivnou přesmyčkou v myšlení, když v televizi jakési moudré hlavy diskutovaly na téma energie. V době, kdy holky nosily dlouhé vlasy do půl zad, trička bez podprsenek a mini-mini sukně, nás žádná energetická krize nezajímala. Ropovodem teklo, kolik bylo potřeba, a horníci kopali uhlí, jako kdyby to byla nějaká olympiáda.

Dneska máme šedesát pohlaví a seschlé a ošklivé stařenky nad hrobem podávají žaloby, že jim někdo před třiceti lety, když na nich bylo ještě něco k sahání, sahali někam nějací bohatí páni. Ovšem v životě jsem neslyšel, že by nějaká dáma po klimakteriu podala žalobu na to, že když šli z hospody, tak jí Tonda, povoláním soustružník, sahal, kam neměl.

Vraťme se k dnešní energetické krizi a jak mne vůbec napadlo tyhle dvě věci spojovat. Díval jsem se na televizi, na naprosto mimoňské blábolení jakoby „odborníků“ na energie, na ekonomická a technická řešení. Nevěděli nic a vykládali naprosté hovadiny, které musely urážet lidi, kteří umí trojčlenku, vědí něco o fyzice a je jim jasné, že nic na světě nefunguje hned. Že nic není tak, jak se říká: „šup na krávu a už je tele!“

Jejich naprostá bezradnost a viditelné vyděšení z toho, že neví, co s tím dělat, mi připomnělo slavnou hlášku z vyprávění Miroslava Donutila. O tom, jak za socialismu museli soudruzi herci jet povinně navštívit ostravské uhelné doly. A jak tam hecovali a blbli provádějícího předáka, když se mu různě jako by ztráceli. A on vždy v zoufalství ostravsko-polským jazykem vykřikoval: „Co těraz buďzeme robiť? Co těraz budeme robiť?!

Lze říci, že celá ta diskuze zněla přesně v duchu onoho zoufalství vyjádřeného slovy: „Co těraz buďzeme robiť?“

No navrhovali všechno. Stavbu desetitisíců „ekopyjů“ a moře desek fotovoltaiky, dovoz zkapalněného plynu a hlavně, aby občané pochopili, že jsme to naprosto zkurvili a teď to už brzo, tak za pět, deset či dvacet let napravíme. Protože nic z toho se dřív prostě nestihne.

Ovšem zajímavé bylo, že skutečně osvědčené řešení nepřipadalo v úvahu. Prakticky všichni politici a tzv. odborníci vyhlašovali pro uhlí, které máme a máme systémy, jak jej používat, naprosté NE! NE a NE!!! Jen Green Deal, to je naše budoucnost! Tak jako měla být naší budoucností do roku 1989 doba, kdy by se všichni proletáři spojí.
Nevímm jak u koho, ale můj mozek si v zásadě myslí, na co chce. A tak jsem, sám nevím proč, si přitom vzpomněl na stařičký, dnes už jistě nekorektní a úplně závadový vtip. To přijde Pepíček mezi své spolužáky a ti se ho ptají, zda u nich doma v noci opět vlezl Franta za jeho sestrou Aničkou oknem do ložnice. A zda zná nějaké podrobnosti. Pepíček zavrtí hlavou a povídá: „Moc toho ani nevím. Ona Anča jen zpočátku říkala: „ Ne ... ne ... pak kňourala: nééé-é-é!“ A skončila po chvíli větou: „Nechoď ještě pryč!“.

Tak si myslím, že jsme ve vztahu k k potřebné energii a uhlí na tom nějak podobně jako ta Anička ve vztahu s Frantou. Nejdříve jsme vykřikovali - tedy ti tzv. lepší, ti morálnější mezi námi -, že ne, ne, ne... A domnívám se, že postupně přejdeme do lákavého volání: „Nechoď ještě pryč!“ Tedy ona křičela na Frantu a my na uhlí.

Je totiž jasné, že plyn nakonec prostě nepoteče. Tedy tak, jako tekl doposud. Pokud bude, bude ho málo. A bude drahý. Pokud nepřijde zázrak, budeme s mnoha státy v čele s Německem stát pokorně před branami Moskvy tři dny v režných pláštích a bosí a ve sněhu. Jako Jindřich čtvrtý v lednu 1074, aby si vyprosil milost od papeže. A my plyn od Rusů.

Dnes nemusí v Moskvě sedět papež, sedí tam Putin a má ruku na koutku s plynem a ropou a to rozhoduje. Blouznění o tom, jak si vybudujeme nové atomové elektrárny, jak uděláme urychleně překladiště na katarský anebo americký zkapalněný plyn, je buď čisté lhaní, anebo výplod chorého mozku. Nemáme ani plány, jak je postavit, nevíme, kde je stavět, nevíme, kdo by je stavěl. A už vůbec nemáme celé to obrovské zařízení, stroje, dopravu a další techniku, kterou bychom tento plyn dopravovali po celé Evropě. A hlavně vůbec není jasné, kdo nám co prodá a jestli vůbec něco prodá.

Takže pokud někdo nevymyslí „věčný oheň“, který bude plát a hřát jen z boží vůle, tak se budeme muset spolehnout na uhlí. A také na dřevo. Ostatně, když naši předkové budovali průmyslovou revoluci, v 18. a 19. století a uhlí jsme neuměli moc ekonomicky kopat, tak jsme stromy z většiny pohraničních hor, dnes hustě porostlých lesy (tedy co nesežral kůrovec!) prakticky všechny spálili. Jak dokazují fotografie a kresby Krušných hor, Jizerských hor, Českomoravské vrchoviny, Českého lesa atd. atd.

A tak nám nezbyde než volat jako ta Anička: „Nechoď ještě pryč!“ Ale místo na Frantu myslet na uhlí. Takže předpokládám, že budeme brzo otevírat nové a předčasně, dosti pitomě, pod politickým tlakem uzavřené hnědouhelné i černouhelné doly.

Dokonce možná, pokud se zjistí že u polského dolu Turów je uhlí také na naší straně, nezbyde nám než poslat tzv. ekologie do: „pihele tmavého“. A občanům sdělit že mají dvě možnosti:
a) být zeleně uvědomělí, mrznout a nemít práci anebo
b) mít práci a tím i výdělek a také teplo a teplou vodu. Což nám stabilně zajistí jediná surovina, kterou máme, a tou je uhlí.

Než to uhlí dojde, protože nic není věčné, budeme muset pracovat jako šílení na nějakém vynálezu, který by to uhlí nahradil. Protože praotec Čech hledal mléko a strdí, ale nějak zapomněl na to podívat se kolem, zda tady někde není plyn anebo nafta. Jako že není. Až na tu kapku na Moravě.

Jsme na tom jako v tom židovském vtipu, proč, „Adonaj Elohejnu“, (panebože) musel izraelský lid bloudit 40 let pouští. Pod vedením Mojžíše. A to proto, že ten svatý muž z nějakého záhadného důvodu celou dobu hledal na Sinaji a Blízkém východě jedno jediné místo, kde není plyn ani ropa. Ovšem Izraelci jsou na tom dobře, vybodli se na Mojžíše a našli si plyn ve Středozemním moři.

Ale my žádné moře nemáme. Kde hledat? Snad jedině pod Řípem nebo mezi Karlovými Vary a Mariánkami, že bychom udělali nějaký hluboký vrt až k magmatu a pak to teplo používali. Což ovšem nevidím nadějně.

Takže ještě jednou: „Milé uhlí, nechoď ještě pryč!“

P.S. Malá poznámka: A já doufám, že se najde někdo, kdo těm nevzdělaným fanatickým blbečkům z Extinction Rebellion, co blokují v Praze dopravu a zneužívají bojující Ukrajinu a k boji za takzvanou „ekologii“, prostě a jednoduše jednou nafackuje. A bude pokoj. A ta koza, co to dokumentárně natáčí s dítětem v náručí, tak té přeju, aby s ním pak žila v bytě, kde je 16 stupňů Celsia. Protože v kamnech se zatápí, až se přijde z práce. A teplá voda je k mání, jen když si ji uhlím ohřejete. Já to jako dítě zažil. Jako tehdy prakticky každý. Ale ti blbečci, co se lepí k vozovce, ti ani náhodou. Přál bych jim z plného srdce, aby si to užili.
A tý manifestující hlupačce s dítětem v náručí doporučuji to dítě odebrat. Pro nebezpečné zneužívání dítěte pro politické účely a používání dítěte jako ochranného štítu při výtržnosti, nepovolené demonstraci a vědomě riskovaní zdraví a života dítěte uprostřed záměrně vytvořené nebezpečné dopravní situace.