Je logické, když se ceny elektřiny dotahují na německou úroveň, zatímco požadavky škodováckých dělníků na mzdy stejné, jako mají jejich kolegové ve Volkswagenu, jsou absurdní? Hodně lidí se bude divit, ale odpověď na tuto otázku je kladná. Zatímco česká elektřina je po evropské liberalizaci mezinárodně obchodovatelným zbožím, tak pracovní síla takovým obchodovatelným zbožím není a nebude. Brání tomu nejen administrativní překážky, ale i jazykové bariéry a neochota a v mnoha případech i nemožnost stěhovat se za prací po Evropě.

Rozhodující pro až pobuřující růst cen elektrické energie však je nezvládnutá liberalizace a chybná energetická politika v Evropě i u nás doma.

Můžeme se vztekat, naříkat i nadávat, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. V regionu je Česko jedinou zemí, která disponuje výkonem elektráren, který převyšuje domácí spotřebu. Kdokoli koupí kdykoli od našeho elektrárenského giganta jakékoli množství elektřiny a pak ho kdykoli snadno prodá do Německa, Rakouska, Itálie i jinam. Regulovat domácí ceny může stát pouze zprostředkovaně, přes poplatky za přenos a distribuci, a to je při těchto tempech zdražování dost málo účinné. Ceny však alespoň nevzrostou o čtvrtinu, jen o desetinu.

Jediná cesta k levnější elektrické energii je zákaz vývozu nebo nějaké jiné omezení. To však v Bruselu těžko projde a i doma je ČEZ za současné situace pro jakoukoli politickou reprezentaci příliš těžkým soupeřem.

I kdyby to bylo průchodné, tak je zde jiný problém. Deformace tržních cen a snížení zisku pro ČEZ povede k omezení investic do energetiky a může nás čekat, podobně jako Kaliforňany před pár lety, že jednou zmáčkneme vypínač a ono se nerozsvítí, protože točících se turbín bude v tom okamžiku zkrátka příliš málo.

Není pochyb o tom, že momentálně sklízíme kyselé okurky vysazené evropskými zelenými. Bylo to totiž jednoznačně zelené hnutí, které svým rostoucím vlivem na veřejnost v Evropě zastavilo budování dalších energetických zdrojů a tím spolu s tlakem na uzavření jaderných elektráren způsobilo současné celoevropské potíže.

A nejen to. Zelení prosadili v Německu rozsáhlý program budování alternativních zdrojů energie, a tak se postavily lesy větrníků, které však dodávají energii, jen když fouká vítr, zatímco spotřeba je na evropských váncích zcela nezávislá. To si vynucuje stavby velkých náhradních zdrojů elektřiny pro okamžiky špičkové spotřeby. To je samozřejmě nesmírně nákladné a technologicky složité. Německá nestabilní energetická síť tak působí problémy v celé evropské energetické soustavě a německé ceny táhnou nahoru všechny ceny od Bukurešti po Lisabon.

A co děláme u nás? Koaliční vláda pod zelenou energetickou kuratelou vede zemi po ověřené německé cestě do energetických pekel. Zablokování přípravy nového jaderného zdroje i zastavení projektů uhelných elektráren kvůli ekologickým limitům nevyhnutelně znamená zvyšování cen elektřiny v nebývalých rozměrech i v dalších letech. Nejhorší je, že ani rychlá změna této destruktivní politiky nepřinese obdobně rychlou nápravu. Zastavení rozvoje jaderných zdrojů, které vzhledem ke globálnímu oteplování jsou dnes jediné akceptovatelné, znamená, že výrobci technologií nejsou momentálně schopni dodat to, co je potřeba, a chybí i kvalifikovaný personál na stavby od zástupců investora až po obyčejné políry.

A jak už to v tržních ekonomikách chodí, biti nejsou manažeři a vlastníci elektráren, kteří naopak inkasují neskutečné zisky z prodeje nedostatkového zboží, ale lidé, kteří po demonstraci proti novému úložišti popílku či jaderného odpadu musí vyrazit na poštu zaplatit složenky.

MfD, 21.4.2007