Nepatřím k těm, co je jim jedno, zda průmysl nebo těžba za sebou nechají pustou, neobyvatelnou krajinu. Rozhodně nechci, aby na severu Čech bezmyšlenkovitě mizela lidská sídla a zůstala jen vytěžená hlušina, i když se mi to nyní často přisuzuje. Umím si jen spočítat, co by čekalo Českou republiku za pár let, kdyby se těžební limity, které stanovila Pithartova vláda v roce 1991, staly nepřekonatelným dogmatem a jaderná elektrárna v Temelíně by zůstala nedostavěná.

V území za tzv. ekologickými limity je v zemi zhruba 970 miliónů tun uhlí. To představuje asi dvacetiletou spotřebu na současné úrovni. Můžeme si dovolit takový přepych a mávnout nad tím rukou, aniž se zamyslíme?

Odpověď je zřejmá. Pokud nechceme v budoucnu platit za elektřinu mnohonásobně víc než dnes, nemůžeme. Fakta jsou daná. Evropa jako celek dlouhodobě podcenila investice do nových energetických zdrojů. A kvůli tomu jsme nyní spolu s Francií jedinou zemí, která je zatím schopna vyvážet elektřinu, a tak alespoň trochu udržovat energetický systém v chodu.

Ale ne nadlouho. O tuto výsadu Česko v horizontu několika let přijde. Tento fakt je nezvratný, zmírnit by se dal pouze výstavbou nového zdroje. Pokud ne uhelného, zbývá jádro. Jenže tomu se zase poměrně efektivně brání různé ekologické iniciativy doma i v sousedních zemích. Na dovoz se spoléhat nelze, v regionu střední Evropy i nadále bude poptávka převyšovat nabídku. Nejhůře jsou na tom Maďarsko, Slovensko, Německo, ale i Rakousko.

Je třeba se podívat pravdě do očí. Domyslet, co by nás stálo, kdybychom dobrovolně vyřadili z nabídky nejdůležitější energetický zdroj, tedy hnědé uhlí. Je třeba si uvědomit, že cena elektřiny by pak nerostla o jednotky procent ročně (a i to se nám oprávněně zdá příliš), ale o desítky.

Fakt, že hnědé uhlí je pro českou energetiku naprosto zásadním zdrojem, je prostě neoddiskutovatelný. Příliš mnoho jiných zdrojů se nám totiž nenabízí. Potenciál vodní energie je už téměř vyčerpán, solární energii lze využívat jen sezónně, větrná energie je silně závislá na vhodných lokalitách a vzhledem k hustě osídlenému území o blízkost hlučících větrníků žádné město či vesnice nestojí. Geotermální energie je vázána na vhodnou lokalitu, navíc je spojena s vysokými investičními náklady, a to bez jisté návratnosti.

A co zbývá? Biomasa? Energetické byliny? Potenciál lesní a odpadní biomasy je již dnes téměř vyčerpán a zemědělci zatím nejsou schopni produkovat tyto plodiny ve velkém. Navíc jsme akceptovali závazek zvýšit podíl biopaliv až na deset procent, což představuje stovky tisíc hektarů zemědělské půdy.

Rozhodně nechci rychle škrtnout limity a začít bez rozmyslu převracet krajinu kolem Bíliny naruby. Nechci, aby se už příští týden rypadla zakousla do země. Chci, abychom si byli vědomi všech rizik, která nám při poklidném nicnedělání hrozí. Chci začít o budoucí potřebě naší energetiky alespoň racionálně mluvit. A to bez velkých emocí a hlavně s rozumem v hrsti. Mám za to, že bychom měli ve věcné debatě položit na stůl všechna pro i proti vyplývající z případné těžby za limity. Návrh na uspořádání místního referenda, se kterým již před volbami přišla sociální demokracie, není reálný. V místním ani krajském referendu totiž nelze rozhodovat o platnosti usnesení vlády, ani o odepsání zásob za limity.

Jistě, programové prohlášení této vlády říká, že limity nebudou za jejího funkčního období prolomeny. Já tuto dohodu vládní koalice plně respektuji. Ale pojďme společně diskutovat o tom, co bude dál. Vyzývám jen k diskusi. Nic víc, nic méně.

Právo, 15.03.2007

ministr průmyslu a obchodu, poslanec za ODS