Krach cestovky uprostřed léta a smutní cestovatelé se zkaženou dovolenou jsou už řadu let zcela pravidelným tématem plnícím přední stránky novin. Je zde něco špatně? Měl by se stát starat více a pečlivěji? Odpověď není zdaleka tak jednoduchá, jak se jeví na první pohled.

To, že občas zkrachuje hospoda a na místě, kam se chodilo roky na pivo, je najednou stažená roleta, nikoho moc nepřekvapí. Krach cestovní kanceláře přitom není ničím jiným a často úplně zbytečně se za takovou událostí hledají podvody a tunely. Sektor cestovního ruchu v Česku je nesmírně konkurenční a tvrdý. Lidí schopných zaplatit padesát a více tisíc za rodinnou dovolenou je v malé zemi přes pořádný růst příjmů stále poměrně omezený. A v konkurenčním boji nemůže být jen vítězů. Nakonec osud I’m travelling je dost poučný. Tato cestovka vznikla na troskách obchodně neúspěšné cestovní kanceláře Detour a klienti nic nezaznamenali, protože vše proběhlo před pár lety v zimě, v období, kdy se tak moc dovolené nenakupují a hlavně se nikam necestuje. Optimismus majitelů, že co nevyšlo napoprvé, vyjde napodruhé, se nakonec ukázal nepředloženým.

Přestože ve veřejnosti panuje představa, že jsou majitelé cestovních kanceláří zazobanci povalující se v drahých hotelích s tlustými doutníky, je opak pravdou. Konkurenční boj stlačil obchodní marže cestovek na velmi nízkou úroveň a zisk z prodeje zájezdu za dvacet tisíc bývá nakonec jen několik stokorun. Dobře se v takovém prostředí daří jen těm největším hráčům. A důvod je úplně prostý. Pokud cestovní kancelář přijde za hoteliérem v Řecku a kupuje tři pokoje, tak je cena zcela jiná, než když nakupuje obchodník, který každý týden přiveze do destinace velký airbus plný svých klientů. A pak na trhu ceny diktují ti velcí. Malí nakoupili hotelové kapacity draho, ale nemohou draho prodávat, protože by neprodali. Musí držet ceny na úrovni Exim Tours či Fischera. Pak samozřejmě není nic překvapivého, že hospodaří se ztrátou. Mohou to přitom vydržet poměrně dlouho, protože letošní dluhy u hoteliérů platí z peněz za prodané zájezdy v roce příštím. Tahle praxe je zcela běžná a funguje, dokud rostou tržby a kumulovaná ztráta není moc vysoká. Ale pak přijde den, kdy to nevyjde. Zpravidla je to uprostřed léta, kdy už je skoro vše prodáno, peníze utraceny na staré dluhy a hoteliéři a letecké společnosti, kteří mají už plné zuby neustálého zpožďování plateb, se začnou tvrdě domáhat svých peněz.

A protože lidé jsou nadáni schopností učit se, tak vybírají cestovky stále pečlivěji a volí čím dál více ty největší. Ty střední a menší pak mají o to větší problémy, protože očekávaný růst tržeb se nedostavuje. Tomuhle jevu se říká koncentrace trhu. Je jasné, že spolehlivou existenci má jistou možná pět, ale možná také jen tři největší kanceláře a smečka malých specialistů, kteří si vytvořili kvalitní produkt v určité zemi či regionu a často jej nabízejí v síti někoho z velké trojky.

Státní regulace na tomto vývoji nemůže nic změnit, i kdyby byla ještě tvrdší. Institut povinného pojištění proti úpadku funguje dostatečně. Je věcí pojišťoven, které mají dost kvalifikovaný personál, aby odhadly, zda cestovní kancelář, s níž takovou pojistku uzavírají, dožije ještě další sezony. A jak je vidět, ne vždy se jim to daří, ale cestovatelé jsou alespoň ochráněni od vysokých finančních ztrát.

Pokud se chce člověk vyhnout nepříjemnému sezení na kufrech na letišti či šokujícím překvapením v draze zaplaceném hotelu, měl by volit cestovní kancelář, která poctivě a pravidelně zveřejňuje výsledky svého hospodaření. A hlavně nebyla dlouhou řadu let ve ztrátě, kterou se právě nyní snaží nějak zalepit, a přitom nabízí pozoruhodně nízké ceny. Chovají se tak Exim Tours, Čedok i Fischer a snad i několik dalších. Většina to však nedělá a dobře ví proč. Naděje umírá poslední.

MfD, 26.7.2007