Na rozdíl od problematiky daní či sociálních dávek se ve zdravotnictví nemusí tak příliš hledat kompromisy, přesto je to, co představil ve čtvrtek ministr zdravotnictví Tomáš Julínek, jen jakousi poloreformou, a to ještě pokud budeme vůči ministrovi hodní. Zavedení poplatků za návštěvu lékaře, za recept či za hotelové služby je krokem odvážným, ale nezbytným a dříve či později by ho učinila jakákoli alespoň elementárně odpovědná vláda. Za recept se nakonec platilo donedávna a až do šedesátých let si lidé i za komunistů přispívali na pobyt v nemocnici tím, že v případě hospitalizace se jim krátily nemocenské dávky či penze. O smyslu tohoto kroku není třeba diskutovat. Kdyby byly rohlíky zadarmo, tak jako jsou dnes léky, tak by českým spotřebitelům nestačily ani všechny pekárny nacházející se mezi Vladivostokem a Lisabonem.

Skutečná reforma financování zdravotnictví to však není. Kde jsou ODS slibované individuální účty? Zlé jazyky po Praze povídají, že když se jejich dopad pokoušeli spočítat Julínkovi experti podle ministerských dat, tak se jaksi nedopočítali. V původním pojetí je tato myšlenka zřejmě nerealizovatelná. Budiž, kdo nic nezkusí, nic nezkazí. Ale i bez individuálních účtů je možné řešit postavení zdravotních pojišťoven, které se v pojetí ODS mají změnit v agenta zastupujícího pojištěnce vůči zdravotnickým zařízením. Pojišťovny měly nakupovat zdravotní péči v nejlepším poměru kvality a ceny a dohlížet na to, zda ten obvoďák či nemocnice odvedou za poctivé peníze pojištěnců poctivou práci. To by vneslo do zdravotnictví tolik žádoucí konkurenci a tlak na změnu současného stavu, kdy je ve velké řadě špitálů včetně těch špičkových pacient jen obtížným obložením postele a nikdo nenese odpovědnost za to, že mu sestra nasype do úst hrst zcela neidentifikovatelných medikamentů, často zcela odlišných od předpisu lékaře. Nikdo není odpovědný za nekvalitně provedenou operaci, kterou musí za gigantických nákladů provést někdo jiný na špičkovém pracovišti. Ale Julínek žádný krok vpřed v tomto případě zatím nehlásí.

Nic také není slyšet o změnách v odměňování lékařů. Dosavadní tarifní tabulky fakticky nereflektují kvalitu a schopnosti jednotlivců ani situaci v konkrétních regionech s velmi odlišnou úrovní mezd v soukromém sektoru i odlišných cen. Tohle řeší jen krajské samosprávy, které převádějí nemocnice na akciové společnosti, a tím je vyvazují z povinnosti řídit se celostátními tabulkami ministerstva zdravotnictví. Co však bude s fakultními a dalšími ministerstvu podřízenými nemocnicemi? Vyměnit ředitele nestačí. Jejich právní forma příspěvkové organizace je zcela nevyhovující, na převod na akciovky není odvaha, paskvilní Rathův zákon o neziskových zařízeních je zcela nepoužitelný a nic jiného rovněž nikdo nevymyslel.

Podle odhadu expertů z dvou set miliard výdajů na zdravotnictví se deset procent utopí v nehospodárnosti či je rozkradeno. Realisté soudí, že komínem vyletí možná i dvojnásobek této částky. Nyní mají být občané nuceni do této černé díry sypat další peníze, aniž mají jistotu, že se zatuchlé zdravotnické poměry změní. Jedinou pro ekonoma akceptovatelnou omluvou je skutečnost, že tyto peníze potichu nahrazují příspěvek ze státního rozpočtu, který je v tragických potížích. Správně by však i zcela legitimní zákon o zavedení poplatků měl být předložen v jednom balíku se zásadními změnami ve fungování systému financování zdravotnictví i novou úpravou právního postavení nemocnic a zdravotních pojišťoven. Je to hodně práce a rozhýbat asi nejvíce netečný sbor státních úředníků, jaký kdy na nějakém ministerstvu seděl, je opravdu obtížné. Referent, který přežil osm, deset, či dokonce dvanáct ministrů zdravotnictví, aniž se v práci zapotil, je nepochybně přesvědčen, že podobně přežije i třináctého. Ale za to, aby ho přesvědčil o opaku, bere Tomáš Julínek svůj ministerský plat.

MfD, 14.4.2007