Politici všude na světě nemají rádi deficit obchodní bilance. Vidí v něm ztráty pracovních míst ve prospěch ciziny. Tak se často snaží deficitu obchodní bilance bránit – obchodními překážkami, intervenováním do měnového kurzu, kampaněmi za kupování domácího zboží apod. Taková snaha je ale marná a škodlivá. Pokud nějaké vládě obchodní deficit vadí, měla by si nejprve zamést před vlastním prahem.

Ukažme si to na příkladu Spojených států a Číny.

Američanům vadí, že se dováží více zboží z Číny do Ameriky než naopak. Na obchodní deficit ale vždy musí být dva. Jeden, kdo zboží prodává (v tomto případě Číňani) a další, kdo zboží kupuje (zde Američani). Obviňovat z deficitu jen jednu stranu kontraktu je hloupost.

Když američtí dovozci kupují čínské zboží, potřebují čínské peníze – juany. Když Američané kupují juany, musí být na druhé straně Číňané, kteří nakupují dolary. Není možné, aby někdo prodal dolar, aniž by ho od něj někdo koupil. Když Číňané kupují dolary, musí je za něco utratit. Platební bilance jako celek musí být vždy v rovnováze. A co že Číňani dělají se získanými dolary, když (jak ukazuje statistika) nekupují tolik amerického zboží jako Američani čínského?

Číňané kupují americké dluhopisy. I na nákup amerických dluhopisů musí být dva. Kupují je Číňané a prodávají je Američani. Američané nabízejí tolik dluhopisů proto, že nejsou schopní hospodařit s vyrovnaným rozpočtem. Kdyby Američané nedělali vládní dluhy, nemohli by Číňané kupovat americké dluhopisy. A tudíž by Američané s Čínou neměli obchodní deficit.

Ekonomové už stovky let vysvětlují politikům podstatu jevu zvaného obchodní deficit a politici to stovky let nejsou schopní pochopit.

Půjčete mi, koupím si od vás kolo

Nesmyslnost stížností na obchodní deficit lze ukázat na následujícím příkladu:

Představme si, že bych vám vypsal směnku na 10 tisíc korun. Vy byste mně za ni svěřili své peníze a já si od vás za deset tisíc korun koupím kolo. Co byste mi asi řekli, kdybych vám pak nadával za to, že mám s vámi obchodní deficit a že si navrch střádáte moje dluhopisy?

Přesně takto je to mezi Čínou a Amerikou. Nedivme se tedy Číňanům, že si amerických nářků na obchodní deficit shovívavě nevšímají.

Autor je ekonom a předseda Strany svobodných občanů

Převzato z časopisu Laissez Faire se souhlasem redakce