Tak to zase vypadá, že „zdroje jsou“, abychom parafrázovali výrok Vladimíra Špidly z roku 2002 na téma nezbytných reforem státních výdajů. Dnes to můžeme použít pro vnitrokoaliční a „vnitro ODS“ diskusi o snížení daní. Loňský Topolánkův reformní batoh v bitvě s rebely kolem Vlastimila Tlustého reformoval daně zaměstnanců poněkud nešťastně a zmateně. Pohyby sazeb a odečitatelných položek schválené ve vypjaté atmosféře fungují tak, že po letošním poklesu daně lidem se středními příjmy v roce 2009 opět mírně vzrostou a o rok později snad zase poklesnou. Tenhle prapodivný manévr nakonec prošel jen díky tomu, že se premiér Topolánek zaručil, že do roka se vše v dobré obrátí a nikomu už daně opravdu neporostou. Ostrost debaty byla tehdy dána především tím, že cíl byl poněkud komplikovaný. Na jedné straně vládní koalice chtěla snížit daňové zatížení a na druhé straně omezit rozpočtový schodek.

Ke všeobecnému překvapení tahle kvadratura kruhu vychází. Daňové výnosy rostou zcela neočekávanými tempy. Loni narostly meziročně o více než 12 procent a deficit nejobávanějšího a nejhoršího státního rozpočtu skončil schodkem o 25 miliard korun lepším, než se čekalo. Údaje za první dva měsíce letošního roku naznačují, že to letos může být podobné jako loni. Prognóza ekonomického růstu naznačující významné zpomalení české ekonomiky by však měla být varováním.

A tak snižujme dále daně z příjmu lidem se středně vysokými platy. Tam se nelze splést. Jestliže nyní koaliční experti vidí cestu v úlevách na sociálním pojištění, je to technicky možné řešení, jak naplnit loňské sliby, které se mají plnit, a to nejen o Vánocích. Je však otázkou, zda je navrhované řešení, o němž MF DNES informovala ve svém sobotním vydání, opravdu politicky moudré rozhodnutí. Sociální pojištění je u nás sice opravdu jedno z nejvyšších na světě, ale jeho snížení by mělo být využito spíše na to, aby lidé získali zdroje pro spoření na důchod, ať už v privátních, zaměstnaneckých či státních fondech. Technicky jde sice v případě daní i sociálního pojištění o dvě kapsy jednoho kabátu, ale psychologicky je něco jiného platba na penzi a daň, která mi ubírá peníze na novou televizi či dovolenou u moře.

Daleko větším problémem než jak technicky provést splnění daňového slibu je však dořešení zásadního domácího úkolu této vlády. Tím je snížení a restrukturalizace výdajů státu. Již minulá vláda úspěšně snižovala schodky díky tomu, že příjmy rostly rychleji, než se čekalo. Od této vlády se však čeká více. Snižovat daně jen proto, že zrovna teď více sypou, to nejsou žádné reformy.

Zatím největším zásahem do výdajů je omezení růstu objemu mezd státních zaměstnanců na jeden a půl procenta ročně, které se nyní ocitá pod tlakem odborářů. Lze očekávat, že šéfové resortů, zejména školství a vnitra, budou tváří v tvář slušně se plnící pokladně a vysoké inflaci nakloněni k ústupkům.

Je na nich, zda najdou způsob, jak lépe odměnit ty, které stát skutečně potřebuje. Vyžaduje to jediné. Zbavit se tisíců lidí, pro něž je státní služba zaopatřovacím ústavem. Neexistuje státní sektor, v němž by nebylo možné snížit počet zaměstnanců alespoň o deset procent. Kdo z ministrů bude opravdu chtít, tak to bez problémů dokáže.

Největším balíkem výdajů jsou výdaje sociální. Na prvním místě důchody. Vláda je chce zvednout a asi to udělat musí. Dopad inflace a změn ve zdravotnictví na důchodce je značný a růst výnosů důchodového pojištění přidání k penzím nad rámec zákona i umožňuje. S dalšími dávkami je to však trochu jinak.

Ministr Nečas přichází s poměrně dobrými nápady zvyšujícími motivaci lidí pracovat. Zkrácení podpor v nezaměstnanosti, povinné veřejné práce pro konzumenty dávek a další změny jsou nejlepší cestou. Právě od jejich rozsahu je pak možné odvodit i rozsah daňových úlev pro ty, kteří tento sociální systém svými příspěvky drží při životě.

MfD, 10.3.2008

komentátor MF DNES