Ve středu 25. září schválila vláda Jiřího Rusnoka návrh státního rozpočtu na rok 2014. Jelikož vláda počítá s růstem ekonomiky o 1,3 %, usoudila, že si může dovolit zvýšit příští rok státní dluh o rozpočtový schodek 112 miliard korun. Premiér Jiří Rusnok označil tento státní rozpočet za "prorůstový".

A vskutku: Pokud se bude více utrácet, projeví se to růstem HDP. Z tohoto hlediska rozpočet jistě prorůstový je. Je ale třeba dodat, že tento růst bude na dluh, který jednou bude muset někdo zaplatit. Nedivím se lidem, kteří nemají rádi Miroslava Kalouska. Já k němu mám také velké výhrady. Nicméně jeho komentář, že Rusnokův rozpočet odebírá další peníze vědě a výzkumu a vede k projídání naší budoucnosti, se mi – bohužel – jeví jako pravdivý. Pokud pravdu říká náš nepřítel nebo člověk nám nesympatický, pravda pravdou být nepřestává.

Kouzelnou roli zde hraje tzv. maastrichtské kritérium rozpočtového schodku nižšího než 3 % HDP. Rusnokova vláda se holedbá, že toto kritérium splní. Chtěl bych ale upozornit na to, že tříprocentní schodek v posledních letech hraje psychologicky úlohu vyrovnaného rozpočtu. Politici mají za to, že když se splní toto "maastrichtské kritérium", je vlastně vše v pořádku. Milí přátelé, není: Tato tři procenta, to je oněch 112 miliard schodku. To znamená, že příští rok se každý občan naší republiky, včetně kojenců, zadluží o dalších 11 200 Kč (zatím váš podíl na státním dluhu činí 184 217 Kč).

Levice může argumentovat tím, že relativně je náš dluh stále ještě pod 50 % ročního HDP, zatímco taková Francie příští rok svůj státní dluh zvýší na 95 % HDP. Nu, já to Francouzům nezávidím.

Jsem ekonomický laik, ale rád bych upozornil na jednu důležitou věc: Před krizí, která začala zhruba v roce 2008, považovaly rozvinuté ekonomiky za neúspěch, pokud činil růst HDP v daném roce 2 procenta. V lepších letech dosahovaly tyto ekonomiky růstu až pěti či šesti procent. Při tomto růstu se dalo "vyrůst" ze státního dluhu: Hospodářský růst znamenal, že mírná inflace neškodila, dokonce mírně prospívala, a nominální dluh tedy klesal. Nicméně nyní se považuje za úspěch, vyroste-li ekonomika o pár desetin procenta. To znamená, že mechanismus, který umožňoval neutralizovat či v lepším případě alespoň trochu odbourávat celkové zadlužení státu, nyní již nefunguje.

Toto vše jsou důvody, proč nepřikládám takovou váhu statistickým datům ze Slovenska či Polska, které jsou nám teď dávány za vzor jako země, jež si lépe poradily s krizí, neboť rostly, zatímco my nerosteme. Problém vidím v tom, že růst v těchto zemích probíhal při vyšším schodku státního rozpočtu, než měla Česká republika, a byl to vlastně růst na dluh.

Mám dojem, že všichni lidé trochu znalí věci – ať už politici, podnikatelé či ekonomové – tak nějak tuší, že ekonomika už se možná nikdy nevrátí k modelu, který převažoval od konce druhé světové války do začátku krize. Jenže se o tom moc nemluví, protože nikdo neví, co by se mělo dělat – a co se bude dít. Paradigma úspěšné politiky a úspěšného hospodaření počítalo s neustálým růstem. Problém rozvinutého světa ale není stejný, jako byl v prvním dvacetiletí po druhé světové válce, kdy bylo třeba nasytit lidi a zajistit jim slušnou životní úroveň, tzn. dostatek jídla a oblečení a střechu nad hlavou. Neříkám, že to již v Evropě všichni mají, ale pokud ne, pak je to důsledkem špatné politiky a nikoli nevýkonnosti ekonomiky či nedostatku zdrojů. Ekonomika dnes nezajišťuje jen základní potřeby, ale především stále lepší a dražší produkty, bez kterých bychom se vlastně obešli. Lepší auta, kterými stejně nemůžeme jezdit rychleji, lepší mobilní telefony, které toho umí mnohem víc, než si vůbec kdy vyzkoušíme (a přece si za dva roky koupíme nový), televizory s delší úhlopříčkou, dovolenou v lepší destinaci (ačkoli jsme možná ještě ani nebyli třeba na jižní Moravě). Ovšem většinu těchto věcí vyrábí Čína nebo naše automobilky stále relativně levněji, takže na růst toho moc nezbývá. Jsem přesvědčen, že je třeba hledat jiné ekonomické paradigma, jiný způsob života, a myslím si, že to tuší i politici i ekonomové. Ale jak by to mělo vypadat, netuší nikdo. A tak se jede postaru. Rusnok přidá státním úředníkům (to by nemusel) a zvýší platby za státní pojištěnce (to musí). A odboráři už se nechali slyšet, že vláda by měla být "odvážnější", "prolomit" maastrichtské tříprocentní kritérium a schodek ještě zvýšit. Člověk si říká, to nemají děti? Nebo na ně nemyslí? Nebo si podobně jako pan Paroubek myslí, že stát své dluhy platit nemusí?

Je mi líto, že v tomto článku není moc pozitivního. A to, co teď napíšu, bude ještě horší: Z voleb může vzejít tak levicová vláda, že volání odborů vyslyší a navrhne rozpočet s ještě větším schodkem. Na Rusnokův rozpočet budeme ještě vzpomínat jako na příklad šetrnosti. A čtyři roky s tím nepůjde nic udělat. Nebudeme ale moci říkat, že jsme si to nezvolili sami.

Mějte se mnou trpělivost – nezůstanu u negativních věcí: Ještě se chystám napsat článek, proč kapitalismus nefunguje, jak by měl, ale pak přijde i pozitivní návrh…