Tak nám ti Američani zakládají konsolidační agenturu, mohl by sdělit Josef Švejk své bytné, kdyby si mohl číst noviny z této soboty. A nepochybně by dodal: „Já vám povídám, z toho bude průser.“

Josef Švejk si sobotní noviny přečíst nemohl. Jeho informovanějším krajanům se však zatajil dech. To přece velmi dobře známe. Stát odkoupí nedobytné pohledávky z bank a daňový poplatník to zasolí a sem tam nějaká parta na tom udělá bezvadný kšeft. Jó, tak to u nás, a zřejmě i v Americe chodí. Leč chodit nemusí. A ze zveřejněných zpráv o záchranném programu také není zatím úplně zřejmé, zda to právě v tomto případě tak chodit bude.

Naprosto zásadní otázkou je, za jakou cenu budou aktiva založená na oněch nedobytných hypotékách vykupována. Zda to bude jako u nás, tedy za takovou cenu, aby konkrétní banka neměla problém s dostatkem vlastního kapitálu a její soukromí akcionáři vydělali na úkor státu miliardy korun, nebo zda to bude jako v Koreji, kde soukromí akcionáři bank nejenže nevydělali, ale o významnou část svého majetku přišli.

To rozhodnutí bude velmi důležité, protože když se špatně rozhodla vláda Miloše Zemana v roce 1999, šlo jen o malou zemi někde skoro v Orientu a daňoví poplatníci té země nakonec zaplatili jen čtvrt bilionu korun, což na Orient není zas tak moc. Teď jde o operaci srdce světové ekonomiky a o biliony dolarů.

Naprosto zásadní podmínkou projektu americké vlády by mělo být to, aby investoři vyšli z krize poučeni, a to za vlastní peníze. Akcionáři bank a podílníci fondů prostě musí na krizi doplatit svými penězi, a to v míře větší než malé. Jinak přesvědčení bankéřů, že stačí udělat hodně velký průšvih a vláda to zaplatí, ještě naroste. Tím bude zaděláno na krizi ještě větší. Tak velkou, kterou nezvládne zafinancovat ani ten pověstný strýček Sam.

Nově vytvořený fond, aby zafungoval správně, by měl vykupovat balíky těch prokletých hypoték za jejich skutečnou cenu, tedy hluboko pod nominálem. Banky tak musí inkasovat ztrátu, která je připraví o významnou část jejich kapitálu. Akcionáři pak musí kapitál doplnit, nebo sehnat další investory. Ve výjimečných případech by mohla být tím investorem třeba i americká vláda. Tak to proběhlo po finanční krizi v jihovýchodní Asii v Koreji a korejský daňový poplatník nakonec na celém záchranném programu neprodělal ani dolar. Vláda totiž na konci své záchranné operace vlastnila velké balíky akcií úplně zdravých bank, které pak se ziskem rozprodala a pokryla náklady spojené s výkupem špatných aktiv.

Je však velmi pravděpodobné, že i když vláda USA provede záchrannou operaci úspěšně, probudí se po ní svět do jiného vesmíru. Vlastníkem klíčových finančních institucí hýbajících světem bude po krizi s největší pravděpodobností někdo úplně jiný než dnes. Mohou to být pohádkově bohaté suverénní fondy ovládané vládami bohatých ropných států či Čínou, Singapurem nebo Ruskem. Mohou to být dosud neznámé soukromé subjekty či někdo úplně jiný. A jsou vůbec suverénní fondy opravdu ovládány vládami, jak se dosud obecně věří?

Jestli ano, budou se tyto fondy chovat podle zásad trhu, nebo podle národních zájmů svých vlastníků?

Těch otázek, jak bude vypadat svět po téhle krizi, je mnoho a odpovědí neuvěřitelně málo.

Názory, že se současná krize dotkne české ekonomiky jen omezeně, či skoro vůbec, jsou z tohoto pohledu naivní. Mimochodem, poslední odhady hovoří o tom, že polovina těch nedobytných hypoték je uložena na účtech evropských bank, které, jak je v této části světa zaběhlým zvykem, zatloukají a zatloukají. Donekonečna však tato technika není aplikovatelná a pak se můžeme náhle divit, komu že to patří největší bankovní domy v Česku a proč najednou nejsou ochotny financovat ekonomiku tak jako doposud. To pak nebude problém rozměrů nějaké, byť sebevětší krakatice, to půjde o živobytí pro spoustu lidí.

MfD, 22.9.2008