Levicová averze vůči živnostníkům je krajně nespravedlivá. Dávají práci dvěma třetinám zaměstnanců v Česku. To, že je stát podporuje, dává jasný smysl.

Tezi, že podnikatelé jsou paraziti, buduje česká levice od poloviny devadesátých let a docela se jí to daří. Poněkud ustřelený a maličko pokroucený výrok Jana Mládka o OSVČ parazitujících na chudácích zaměstnancích na sjezdu socialistů přesto vyvolal poněkud vyplašenou reakci i u odborářů, kteří jinak k podobným řečem nemají daleko.

Ne že by tito bojovníci proti zlému kapitalismu v duši necítili totéž a možná o dost silněji než jinak racionální a pragmatický ekonom Mládek. Na rozdíl od něj však myslí "politicky" a milion živnostníků s jejich rodinnými příslušníky je příliš silná voličská skupina na to, aby se odvážili svým předsudkům nechat průchod až tak, jak se utrhl stínový ministr financí ČSSD.

Objektivně je však nutno konstatovat, že přesvědčení o neúnosném zvýhodnění osob samostatně výdělečně činných sdílí i zcela nepochybně pravicový ministr financí Miroslav Kalousek a řada dalších politiků z pravé části spektra. A vždy se dají najít čísla, kterými lze dokázat, že tento názor je skutečně podložený. Ale stejně dobře se dají najít i protiargumenty.

Problém má dvě základní roviny. Tou první je, zda je nutné a oprávněné, aby stát vůbec nějak zvýhodňoval osoby samostatně výdělečně činné. Druhou rovinou je pak otázka, nakolik je dnešní zvýhodnění adekvátní a co by se mělo udělat k případné nápravě. Odboráři se často dožadují toho, aby se povinnosti vůči státu mezi živnostníky a zaměstnanci srovnaly na stejnou úroveň.

Představují si pod tím výrazné zvýšení odvodů na zdravotní pojištění, sociální pojištění a daní. Jenže pokud bychom takto rovnali podmínky, bylo by nutné, aby podmínky byly skutečně rovné, zrušit zaměstnancům dovolenou, nemocenskou v prvních třech týdnech, právo na pracovní a ochranné pomůcky a prostředky i pojištění proti úrazu, výpovědní lhůtu a odstupné. Bylo by třeba také zavést neomezenou odpovědnost za způsobenou škodu, která je nyní zákoníkem limitována. A dokonce i zrušit právo na mzdu, protože živnostník musí velmi často horko a těžko dobývat peníze ze splatné faktury. A čas od času se mu to nepovede, takže za svůj život hezkých pár měsíců obvykle pracuje zadarmo a pomoci se nedovolá. A to by se naši odboráři asi divili, co je to za kapitalismus, co nic takového neznal ani v nejasociálnějším devatenáctém století.

Především však nelze přehlédnout, že z podhoubí drobných živnostníčků vyrůstají malé a střední firmy. Ti všichni dohromady dávají práci, myšleno zaměstnání, nějakým šedesáti až sedmdesáti procentům zaměstnanců v Česku.

Ale podobný stav je v naprosté většině srovnatelných ekonomik. A bez oněch živnostníků by se asi docela hodně lidem žilo opravdu hodně těžko. Takže o tom, že si drobné podnikání zaslouží podporu formou odvodových úlev dnes úplně stejně jako před dvaceti lety, nemůže být pochyb. Stejně jako o tom, že na prospěšnosti této podpory se nic nezmění ani za dalších dvacet let.

Zpochybňovat to může jen někdo, kdo si neuvědomuje, že i to pivo v jeho oblíbené hospodě mu nosí živnostník.

Živnostník neblokuje dálnice, nepere se na demonstracích a neoznačuje odboráře za příživníky, protože má co dělat, aby uživil sebe a rodinu, a ví, že musí sloužit a držet ústa a krok.

Lze samozřejmě diskutovat o tom, zda podpora, kterou stát poskytuje u nás nepochybně docela vydatně, je adekvátní. A tady by si možná Jan Mládek a další socialisté, kteří byli u vlády na počátku století, měli trochu sáhnout do svědomí. A popřemýšlet, proč dosud nikdo neoznačil za parazity zahraniční investory, kteří zde vytvořili jen zlomek pracovních míst oproti živnostníkům, a přitom jejich podpora formou daňových úlev, dotacemi do průmyslových zón, příspěvky na školení personálu a kdečeho jiného šla do stovek miliard korun, jejichž naprostá většina skončila ve formě dividend v kapsách zahraničních akcionářů. A byli to právě socialisté, kteří zde rozdávali plnými hrstmi těm zlým kapitalistům.

Nejlepší podpora? Právo

Podpora živnostníků je oproti tomu evidentně efektivnější záležitostí. Lze samozřejmě polemizovat o nějakém pocitu spravedlnosti, ale těžko je možné pochybovat, že by nákladová analýza tvorby pracovních míst ze strany zahraničních investorů a daňových úlev živnostníkům vyzněla jinak, než je výše uvedeno. I přes velmi vysoké paušální odpočty nákladů, o jejichž snížení se dá smysluplně diskutovat, a lze je dokonce za určitých podmínek akceptovat. Podmínkami by mělo být především snížení administrativy ze strany státu a vymahatelnost práva, která právě drobné podnikatele momentálně pálí asi nejvíce. Velmi často je složité vysvětlovat, za co vlastně mají živnostníci platit daně státu, který jim jen vždy a všude klade neodůvodnitelné překážky.

Že by samo drastické snížení paušálů pomohlo nějakému skokovému zvýšení výběru daní a dalších odvodů od živnostníků, asi nelze očekávat. Je sice skutečností, že před pár lety vybíraly berňáky od drobných podnikatelů nějakých patnáct miliard korun na dani z příjmu a dnes vybírají sotva desetinu. Přitom daně vybrané od zaměstnanců rostou. Na tom se paušály nepochybně podepsaly. Ale také se na tom podepsala krize a propad poptávky. Živnostníkům prostě objektivně klesly příjmy. Bojují o zakázky a často i o existenci. Opět na rozdíl od velké části zaměstnanců, kterým nikdo plat snížit svévolně nemůže. Nominálně se příjmy především řemeslníků, ale i dalších profesí snížily často v desítkách procent. Náklady na provoz dílny, provozovny či obchodu však stále stoupají. Řada živnostníků by při přechodu z paušálu na vykazování nákladů prostě o moc více daní nezaplatila.

Kritikům našich živnostenských pořádků leží nejvíce v žaludku švarcsystém, kdy firmy místo zaměstnanců najímají živnostníky, aby za ně nemusely platit zdravotní a sociální pojištění. Nejsou schopny pochopit, že v případě, kdy by toto nemohly činit, příslušnou ekonomickou aktivitu nebudou moci vykonávat a představa, že ony pseudoživnostníky zase vezmou do zaměstnaneckého poměru a budou poctivě odvádět pojistné, je prostě iluzorní. Taková aktivita by totiž nebyla zisková, a tudíž by nebyla vyvíjena. Což by mělo samozřejmě vliv i na výkon české ekonomiky a zaměstnanost v jiných firmách. Kromě toho švarcsystém v našich podmínkách do značné míry nahrazuje částečné úvazky, které jsou jinde ve světě zvýhodňovány právě sníženým výběrem pojistného nebo jeho naprostým odpuštěním. I proto, že takové podmínky u nás neexistují, je částečných úvazků minimum. A tak levicová averze vůči lidem, kteří nejenže od státu nic nechtějí, ale stát jim často není schopen ani vytvořit podmínky pro normální fungování, je odsouzeníhodná.

MfD, 23.3.2013

Autor je šéfredaktor týdeníku Euro