Snížit byrokracii, zpružnit trh práce, zlepšit školství

Celkový ekonomický útlum není způsoben pouze fiskální konsolidací, ale je způsoben obecným ekonomickým útlumem, který se nás jako na export orientované ekonomiky poměrně dramaticky dotýká. Úsilí vlády podpořit ekonomický růst tudíž nebude snadné.

Kritizované tupé rozpočtové škrty ubraly loni z růstu ekonomiky 0,6 procenta a letos uberou další čtyři desetinky procenta. Tak to alespoň vyčíslil v pátek poslancům guvernér ČNB Miroslav Singer. Všichni dohromady tak budeme o nějakých pětatřicet miliard korun chudší, než bychom mohli být, kdyby se neškrtalo. Jenže kdyby se neškrtalo, byl by státní dluh o nějakých sto miliard vyšší, než je.

Je to dobrý obchod? Člověk nemusí být ekonom, aby nad takovým kšeftem zaváhal. Ale v politice se tyhle počty nevedou a prorůstová politika se stává mantrou, kterou opakuje už půlka zeměkoule. Ta, co neroste, tedy naše západní. Prorůstovou politiku chystá nejen opozice, ale i premiér Petr Nečas.

Dobré, ale neefektivní

Nic proti. Takový program zateplování je fajn. Dlouhodobě sníží energetickou náročnost ekonomiky a krátkodobě pomůže stavbařům, kteří kvůli poškrtaným státním zakázkám nemají do čeho píchnout. Možná až pár tisíc lidí najde práci a to rozhodně není k zahození. Ekonom však zapochybuje, nakolik jsou podobné dotační programy fakt efektivní. Vždyť úspory si vynucují ceny energií samy i bez dotací. Ty jen zvyšují poptávku po kapacitách a při jejich limitovaném objemu, protože na zateplování nelze použít stroje pracující na dálničních stavbách, se tlačí ceny prací a izolačních materiálů vzhůru. Nehledě na administraci dotací, kde vzniká prostor pro drobnou korupci, která není o nic méně devastační než ta velká, které jsou stále plné noviny.

Prostě podpora poptávky ze strany státu formou dotací a různých zvýhodnění je vždy dosti ošemetná věc a korupce není vůbec ten hlavní důvod. Tím je alokace kapitálu získaného z peněz daňových poplatníků státním úředníkem a nikoli trhem. My, co jsme zažili centrálně plánovanou ekonomiku, víme velmi dobře, že to vždy zcela nevyhnutelně dopadne špatně. Úředník prostě nikdy nemá a nemůže mít v daném okamžiku i při nejlepší vůli, o jejímž dostatku lze často silně pochybovat, tolik informací jako souhrn lidí a firem pohybujících se na trhu a hlasujících o správné investici svou vlastní peněženkou.

A co roztočit kola utrácení?

Existuje samozřejmě i tržní řešení podpory poptávky. Peníze dá vláda lidem, kteří je utratí, a začnou tak roztáčet kola ekonomiky. Ale platí to také hodně omezeně. Je to řešení prosazované sociálními demokraty, kteří chtějí vzít lidem s vysokými příjmy, protože ti podle nich neutrácejí, ale spoří, což je pro hospodářský růst údajně nezdravé. Ono sice Rašínovo "Pracuj a šetři" bylo motorem ekonomiky první republiky, ale budiž.

Problém však je, že jsme malá otevřená ekonomika a utracené peníze podpoří poptávku více v zahraničí než v Česku. S tím sice občas dosti vehementně polemizuje jediný skutečný ekonom v ČSSD Jan Mládek a dokládá, že domácí spotřeba má větší význam, než se obvykle uvádí, ale empirická zkušenost je jasná. Zvyšování příjmů z důchodů, sociálních dávek a z velké části i platů státních zaměstnanců vede k vyšší spotřebě základních potřeb, tedy potravin, oblečení a malé části průmyslového zboží. Stačí se podívat do košíků v diskontních prodejnách. Uvidíme polské sýry a klobásy, holandská rajčata, trička z Indonésie. Kvůli třem stovkám k důchodu navíc si penzista novou fabii fakt nekoupí.

Má tedy vláda opravdu tak holé ruce? Ano i ne. Ne platí pro jednoduché povzbuzování domácí poptávky. Ano pro zásadní strukturální změny, které nám tato, stejně jako předchozí vlády už léta dluží. Především razantní odbyrokratizování ekonomické aktivity. Papírová zátěž pro podnikatele a firmy je hrůzná a přes dílčí zlepšení ke skutečnému pokroku nedošlo. Nesmyslné statistické výkazy, dublované a zcela zbytečné státní kontroly na cokoli, úřední šikana při vyžadování dokladů, na něž úřad často ani zákonný nárok nemá. Prostě stále patříme mezi země s nejvyšší byrokratickou zátěží pro podnikání na světě.

Hned vedle je to pružnost trhu práce. Zákoník práce přes určité pozitivní změny stále brzdí zaměstnávání lidí. Rychlá výpověď a nízké odstupné jsou základem pro to, aby se zaměstnavatelé přestali bát nabírat nové lidi pro nové zakázky. Pokud stát převezme na sebe od firem sociální péči o nezaměstnané, vyplatí se to. Sto tisíc nezaměstnaných znamená pro státní kasu ztrátu kolem patnácti až osmnácti miliard korun na vyplacených dávkách, zdravotním pojištění a ztracených daních a důchodovém pojištění. Nehledě na to, že více zaměstnaných znamená také vyšší spotřebu. A ne jen polského eidamu a zdraví škodlivých kyselých okurek s kyselinou mravenčí.

A zcela samostatnou kapitolou je pak nutná reforma školství, které začne konečně produkovat lidi využitelné v průmyslu pro řemeslné i inženýrské práce místo politologů a sociálních antropologů. Doufejme, že to chápe i první český profesor politologie, který si právě sedl do křesla ministra školství.

MfD, 7.5.2012

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO