Zahraniční investoři, kteří ovládli většinu ekonomiky v České republice, si vůbec nevedou špatně. Díky jim a samozřejmě také „ryze českým“ úspěšným firmám, si konečně vedeme hospodářsky obstojně. Konkurence v rámci EU nám jenom prospěla a patřičně nás otužila. Naštěstí už definitivně skončilo období, kdy politicky podporovaná snaha o restrukturalizaci socialistického „hospodářství“ do prosperující kapitalistické ekonomiky čistě českou cestou, tj. v režii pohrobků plánovaného hospodářství, zkrachovala. O to legračnější jsou pohádky pro dospělé o tom, že prosperita je dílem naší politické reprezentace. A především vlády. Není to naštěstí pravda. Na firmy chválabohu nemají politici bezprostřední vliv. Ty vedou profesionální manažeři.

Pokud jde o naši vůbec největší firmu, to je stát, je to úplně jiná káva. Tady politici rozhodují o největší sumě peněz, tj.o stovkách miliard z našich daní. Ty jsou jednak ve státním rozpočtu, což je standardní, ale jsou i v nejrůznějších fondech a to už tak standardní není. Veřejné prostředky a nakládání s nimi musí být m.j. transparentní. Snadno kontrolovatelné. O co je systém peněžních toků komplikovanější, o to je situace s hospodařením státní kasy dramatičtější.

Mimochodem – ČR dosud nemá něco tak standardního jako je státní pokladna. Tenhle institut u nás suplují rozpočtové kapitoly, které jinde neznají a nemají. Je to takové naše specifikum

. A tak vláda utrácí nejen peníze, které z daní prosperujících firem a od obyvatelstva má, ale rozděluje a utrácí i peníze, které nemá. Či spíše peníze, které někdy v budoucnu očekává a pevně věří, že je mít bude. A na toto očekávání, na tuto víru si půjčuje. Počíná si jako sázející do sportky, který se zaseká do dluhů s vírou, že v neděli vyhraje balík a všechno bude rázem O.K. Dluhy se prý hravě zaplatí z budoucích výnosů ekonomiky. Nejsnazší a největší „výnosy z ekonomiky“ vlády získávaly z prodeje státního majetku. Na prodej už toho mnoho nezbylo.

Notný díl výnosů z privatizace se podařilo projíst, aniž se alespoň část peněz využila na investice do budoucnosti.

Silná koruna (a její kurz založený na víře investorů a světových finančních spekulantů, že to česká a středoevropská ekonomika neustojí a intervence ČNB jim dopomohou ke kýženým ziskům) je příjemná věc. Koruna překonává rekordy vůči euru i dolaru. Levnější dovážené zboží a levnější nákupy v cizině jsou nesporně povzbuzující a příjemné a nepochybně zvyšují životní úroveň těch, co na dovezené zboží mají, co v zahraničí nakupují a těch, co hodně cestují.

Že „silná“ koruna dusí naši nepříliš výkonnou a na export orientovanou ekonomiku tak, že z toho centrální bankéře brní hlava, je rub levnějších dovolených a nákupů v zahraničí. Nízké úrokové sazby, levné peníze a jejich nadbytek je pro slabou ekonomiku jed. To končí vždycky stejně. Zdražováním úplně všeho. Čili znehodnocením té zdánlivě silné měny a poklesem hodnoty úspor. Tak fungují ekonomické zákony, které fungují při vzniku nerovnováhy v ekonomice. Nepřipomíná to naši současnost?!

Na druhé straně jsou tu dluhy státu zametené pod koberec do nejrůznějších agentur pojmenovaných jako „konsolidační“ či „inkasní“, což je sice legrační kamufláž, ale zároveň to výborně funguje jako antidepresivum. Finanční žumpa, kterou tyhle konsolidační instituce skutečně jsou, finanční žumpou zůstane a stamiliardové dluhy ze světa nezmizí jenom proto, že je jinak pojmenujeme. Experti a odpovědní odborníci, .kteří mají dluhy ulité v agenturách „konsolidovat“ předstírají, že věří v co nejlepší výsledek. Totiž že se najde někdo, kdo s radostí za slušný peníz žumpu vyčistí.

Stále zadluženější domácnosti také spoléhají na budoucnost a věří, že dluhy splatí bez větších problémů s příjmy, které přece permanentně porostou (říkali to totiž v rádiu).

Čtyřicátník se bez mrknutí oka zadluží levnou a výhodnou hypotékou se splátkou třináct tisíc korun měsíčně na 30 let….Hlavně to slovíčko levné by se mělo dát do uvozovek. „Levný“ úvěr. To je rozdíl, co?

Ptali se mne známí, jak je možné v Česku s typickým (ne statistickým) průměrným platem na který „dosáhne“ 80% zaměstnanců, tj. 600 eur, ušetřit na byt, auto, či dokonce na dům. Příjem 600 eur na Západě totiž znamená ocitnout se hluboko v sociální síti. Těžko se na to odpovídá. Jsme prostě schopní.

Ale jenom v marketech a samoobsluhách se v Česku za rok rozkrade zboží za 12 miliard. Něco si vezmeme od zaměstnavatelů bez dovolení. Je to tady celkem zvykem. Nezaplacené účty energetickým společnostem, vodárnám a telekomunikacím také dočasně přispějí k plnějším vozíkům v hypermarketech.

Dotované „skvělé“ podmínky pro zahraniční investice (dotované opět z našich kapes) ve formě tzv. investičních pobídek jsou z oblasti stylu pokus-omyl. Mohou vyjít, ale také nemusejí.Tudíž část zahraničních investorů po vyčerpání všech ekonomických polštářů múže rychle opustit naší krajinu.Co to znamená pro zaměstnanost, příjmy (zadlužených) obyvatel a sociální síť není třeba rozvádět.

Zdá se, že naši ekonomové a politici disponují supertajnými informacemi o tom, že máme zásoby ropy, zemního plynu anebo rovnou zlata. Protože tam, kde tohle nemají nesázejí na zázraky. Sází se na moderní technologie a inovace, perfektní školství, investice do lidí a z toho odvozenou vysokou konkurenceschopnost a produktivitu. O tom v české kotlině není v poslední době slyšet ani slovo. K naší škodě. Nejlepší prostředek proti všemu, co zavání spoléháním na víru prosťáčků, je zdravý selský rozum. Vždycky je totiž něco za něco. A každý špás něco stojí. Snadná a elegantní řešení neexistují. Jestli je možné něčemu doopravdy věřit, pak tomu, že exekutor zázrakům ani pohádkám vůbec, ale vůbec nevěří.