Nemáme zapotřebí nechat se poučovat, pravil včera s nehranou zpupností předseda Evropské komise José Barroso na summitu nejmocnějších zemí světa G20. Reagoval tak na skutečnost, že USA, Čína či Indie vyjádřily jisté znepokojení nad tím, že Evropa rázně neřeší problémy, které má, což může způsobit problémy ve světové ekonomice. Dokázal tím, že on ani velká část evropských elit nemají na svém místě co pohledávat.

Odvolávat se na to, že krize nevznikla v Evropě, ale v USA kvůli spekulacím s hypotékami, je chucpe, a pokud si to šéf EK neuvědomuje, prokazuje tím ryzí amatérismus. Krize měla jistě spouštěcí mechanismus v podobě instrumentů zakrývajících riziko investování na finančních trzích. Její důsledky byly a jsou velmi rozdílné v závislosti na tom, jak státy dokázaly přizpůsobit své ekonomiky novým podmínkám a hlavně tomu, v jakém byly ty ekonomiky stavu. V roce 2009 se evropští politici holedbali tím, jak evropský systém chránící pracovní místa a poskytující silnou sociální ochranu všem a všude odolává vlně, která se prohnala světem po pádu Lehman Brothers.

Již tenkrát jsem upozorňoval, že to, co je v krátkodobém horizontu pozitivní, se v delší době projeví jako velmi vážné minus, pokud nedojde k zásadním změnám ve fungování Evropy. Evropské elity však skutečné příčiny krize nepochopily dodnes a asi je jejich většina nepochopí do konce svého života.

Přitom podstata mechanismů cyklických hospodářských krizí, skutečné příčiny jejich vzniku a možné způsoby jejich řešení, nebo spíš neexistující způsoby řešení jsou známy dlouho. Ale Evropa postupuje ukázkově špatně a jednou se o těchto omylech budou psát knihy.

Odhlédněme od problému politicky naordinované a ekonomicky neudržitelné společné měny, která dlouhodobě problémy starého kontinentu zesílila. Akutní krize v ekonomice vzniká vždy, když se náhle, třeba kvůli nějakému velkému bankrotu, ukáže, že skutečná hodnota aktiv, tedy hodnota nemovitostí, akcií, bankovních úvěrů a majetku domácností je citelně nižší než cena nominální. Prostě proti penězům vytištěným, vydělaným a napůjčovaným nestojí stejný objem reálného majetku. Nemovitosti jsou předražené a ty tam jsou i firemní zisky slibované v nedaleké budoucnosti z investic, jejichž návratnost předpokládala ceny výrobků, které jsou nyní nedosažitelné. Aktiva se propadají na zlomky svých původních hodnot, podnikatelé likvidují nesmyslně postavené kapacity, propouštějí lidi nebo krachují a největší vlastníci, tedy banky a státy, náhle mají problém.

Nejhorší ze špatných řešení

Američané reagovali tak, že nechali ceny nemovitostí v klidu spadnout na zlomky jejich hodnot. Ztráty v bankách zalepili návratnou a možná až příliš rozsáhlou státní pomocí, která však byla návratná, a akceptovali prudký růst nezaměstnanosti. Výsledkem bylo to, že sice nebývale narostl státní dluh, ale reálná ekonomika je zdravá a má silný růstový potenciál. Asie nemusela nic řešit, protože díky neexistujícím sociálním systémům firmy reagovaly velmi pružně, jejich bankovní sektor byl zdravý a státní dluh nízký.

V Evropě jsme zaváděli šrotovné, dotovali pracovní místa a bránili poklesu cen nemovitostí a dalších aktiv za cenu mohutného zadlužování států. O evropských bankách všichni tvrdili, že jsou ve skvělé kondici. Takže jsme ve stavu, kdy ceny aktiv jsou stále nepřiměřeně vysoké a budou nevyhnutelně klesat. To bude zdrcující pro banky, které nebyly zdravé ani na začátku krize, ale nyní jsou v ještě horším stavu a další problémy nejsou mnohé z těch největších schopny bez státní pomoci vyřešit. Na tu pomoc však nejsou ve státních kasách peníze, protože se utratily za "boj s krizí".

Takže když to vezmeme z druhé strany, Evropa skutečně nepotřebuje další rady, nýbrž nuceného správce. Nejlépe z Číny či Vietnamu.

MfD, 20.6.2012