První montovny zahraničních firem pomalu odcházejí – buď domů, aby tam lépe vycházely s odbory, anebo na východ, kde bude pracovní síla ještě levnější a zneužitelnější. Plán socialistických vlád nalákat na daňové a jiné úlevy západní podniky, ve kterých budou za královské platy makat čeští dělníci, se rozpadá. Navíc se ukázalo, že naši lidé jsou pohodlní, přece nebudou do zaměstnání dojíždět několik desítek kilometrů, vystačí s dávkami v nezaměstnanosti a s občasnými černými brigádami. A tak se museli do hodně těchto továren nastěhovat cizí dělníci z východu, kteří prý vadí Jiřímu Paroubkovi.

Vynořily se i další kuriozity. Jedna věhlasná elektrotechnická firma zaměstnala naše inženýry, ale do pracovní smlouvy jim dala podmínku, že se nebudou – ani soukromě – zabývat výzkumem. Pokud by ji porušili, tak letí.

Ostatně už spisovatel a filozof José Martí na Kubě v 19. století upozorňoval, že pěstování monokultury – v tomto případě cukrová třtina – povede v budoucnosti k problémům. I nás mohou potíže s montovnami pronásledovat později.

Nemyslím, že by od nás všechny odešly. Ale od začátku vyčítali ekonomové a opoziční politici socialistickým vládám, že jejich masivní podpora není cestou ke společnosti třetího tisíciletí – ke společnosti vědění.

Po pokusu zlikvidovat Akademii věd přerozdělením peněz do černé díry aplikovaného výzkumu, což se naštěstí nezdařilo, premiér Jan Fischer oznámil, že se chce sejít s odborníky, aby se poradil, kam by se věda a výzkum u nás měly dál ubírat. To je chvályhodný záměr, byť tahle letní vláda nemá k tak strategickému rozhodování ani punc, ani čas. Ale zaplaťpánbůh, že chce takovou diskusi vyvolat.

ODS na svých webových stránkách vyzývá veřejnost, aby navrhovala body do jejich předvolebního programu. Napsal jsem jim, že kabinet, který vzejde z příštích voleb, by měl nasměrovat republiku na finskou cestu. Co to znamená? To znamená věnovat velké finanční prostředky – bez ohledu na krizi – do vědy a vzdělávání. A k tomu si vytipovat několik slibných programů výroby opírajících se o výsledky českého výzkumu. Finové vsadili na Nokii, možná, že u nás by se mohly rozvíjet nanotechnologie anebo nosiče léků anebo něco jiného.

Také by stálo za úvahu přilákat některé západní firmy, s nimiž naši vědci spolupracují, k tomu, aby tady založily své filiálky – podobně jako má být Mayo Clinic v Brně. Anebo podnítit vznik velké české firmy či spíše několika menších, které by na takové výzkumy navazovaly. Přitom považuji za důležité, aby na nich byli zainteresováni obyčejní lidé tím, že si koupí jejich akcie.

Rozebíral jsem tyhle otázky v posledních dnech mejlem s několika vědci. Všichni souhlasili, i když upozorňovali na možná zneužití těchto záměrů. Ale to je možné kdekoli.

Profesor Milan Mareš z Ústavu teorie informace a automatizace Akademie věd však má zkušenost, že spolupráce s velkými zahraničními podniky bývá zoufale nepružná. Hodně je to vina jejich právníků, kteří netuší, o co se jedná, řeší vzájemné prestižní sváry a jejich chlad se dá srovnat jedině s nezájmem socialistických státních úředníků.

Zajímavý pohled si přinesl profesor Ivan Wilhelm, bývalý rektor Univerzity Karlovy, z Anglie. Cambridžská univerzita založila před 35 lety program vytváření malých a středních podniků inspirovaných k výrobě pracemi jejích vědců. Za tu dobu vzniklo skoro 1400 firem, ale přežilo 400. Profesor Wilhelm se domnívá, že by se u nás měl otevřít jasně definovaný program, do něhož by mohly svobodně vstupovat subjekty výzkumu a výroby.

Cesta k novému vzepětí naší ekonomiky a k moderní informační společnosti bude složitá, časově, technicky, intelektuálně a finančně neobyčejně náročná. Spočívá v hledání nových myšlenek ve sféře základního výzkumu (i 15–20 let hledání může být neplodných a potom zazáří objev) a následná realizace aspoň některých z nich našimi lidmi v našich podnicích (vývoj nových léků stojí miliardy dolarů a trvá 5 let i déle). Nicméně něco už u nás nazrálo a stálo by za hřích.

Ovšem celkově nemůžeme tyhle plody čekat zítra, jak by si průmyslová lobby přála, a z vůle ministerstev, ale nejdřív pozítří anebo ještě později a taky na účet výrobních podniků. Rozhodně se musíme naučit uvažovat s velkou perspektivou – na delší dobu, než je jedno volební období. A taky počítat s tím, že k zisku nevede jenom uplácení úředníků či státní dotace, nýbrž hlavně vlastní investice.

MfD, 17.8.2009

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz