aneb Jedna otázka pro mého europoslance

Skutečný počátek světové krize, která postihla i Evropu a trvá do dneška, halí mlha neurčitosti. Jako mezník je většinou uváděn pád amerického investičního giganta Lehman Brothers. Tou dobou už ale svět v recesi nejakou dobou byl. Indikátory byly ukryté v moři neznámých, dovedně maskované kouzly finančních čarodějů pracujících pro mezinárodní firmy a holdingové společnosti, ale ani jejich čáry nemohly zastřít fakt, že světová ekonomika se zadýchává a zpomaluje. Ve chvíli, kdy se krize přelila i do Evropské unie, jsme se konečně začali ptát, jak je možné, že lidé pohádkově placení za schopnost předvídat a činit finančně výhodná rozhodnutí pro své společnosti a instituce, projevili tak neuvěřitelnou slepotu vůči zjevným faktům. Vysvětlení bylo mnoho, mnohá z nich pocházela z řad finančních čarodějů a s nimi spřízněných institucí, jenomže - byli to opravdu hlupáci?

V kontextu událostí uvnitř EU se Evropané stále hlasitěji začínají ptát stejně. Ve smršti direktiv a zákonů pomalu hynou poslední odnože kdysi zdravého evropského průmyslu, džungloidní zákony a regulace prodražují výrobu a znemožňují evropským firmám rychle a efektivně reagovat na poptávku trhu; jeden z mála sektorů, který přímo pučí a kvete, jsou společnosti zabývající se ekologií a zelenou energií. To vše se děje bez ohledu na fakt, že jediným výsledkem evropského snažení o ochranu přírody a pracujících bylo přesunutí výrobního segmentu ven z EU (ať už do Asie nebo do východní Evropy, dosud neregulované Bruselem), kde se vyrábí stále více bez ohledu na přírodu či práva zaměstnanců. Hlasy podivující se nad hloupostí a slepotou Bruselu stále sílí a otázka, zda jsou naši eurokraté opravdu jen pomýlenými hlupáky oslepenými září svých ideálů, zůstává.

Před pár lety jsem četl v irském deníku The Irish Independent článek známého ekonoma, v němž popisoval svoji cestu taxíkem na irskou burzu. Článek vznikl pod dojmem konverzace s taxikářem, který tvrdil, že irské banky jsou nekryté, bez kapitálu a na pokraji bankrotu. Autor se blahosklonně usmíval naivitě taxikáře, který, jak se zdá, toho o stavu irské ekonomiky a irských bank věděl více než samotní bankéři a ekonomové. Na závěr vážené čtenáře ujistil, že je tomu právě naopak, tedy že oni (ekonomové) vědí přece jen pár věcí, o kterých taxikáři nemají ponětí. Na článek jsem si vzpomněl o trochu později, když se mi do mysli s mrazením v zádech vkradla otázka – byla to pouhá nepravda, nebo prořeknutí?

Půl roku od uveřejnění článku se celý svět propadl do nejhlubší recese od krize třicátých let a setrvává v ní do dnešních dnů. Irské banky, v čele s AIB, šly na buben. Zacháněny byly vládou, která na generace zadlužila irské občany a odevzdala další část vlastní suverenity do rukou Evropské unie výměnou za půjčku osmi set padesáti milionů eur. Na povrch konečně začaly pronikat zprávy o nekalých praktikách v horních manažerských vrstvách bankovního sektoru, zejména pak o zvyku vysokých manažerů uzavírat s velkými firmami smlouvy o půjčkách, o kterých se už dopředu vědělo, že nikdy nebudou splaceny. Důvod? Jejich odměny byly přímo závislé na počtu a velikosti uzavřených smluv na finanční půjčky. Bankéři tedy nejednali v nevědomosti. Právě naopak! Už se vědělo, že systém je na pokraji zhroucení, a každý, veden pudem sebezáchovy, se snažil urvat, co se dá před tím, než to krachne. O to, co se stane s nekrytými půjčkami, které tvořily velkou část portfolia nesolventních věřitelů, se už nikdo nestaral, vždyť s finančními rezervami z neoprávněných bonusů krizi pohodlně přežijí.

Pararela s EU, chrlící zákony, které ruinují evropskou ekonomiku, je nasnadě. Zdá se být nemožné, aby naši političtí představitelé alespoň netušili, jak nebezpečné a škodlivé zákony vytvářejí. Snad konečně přišel čas přestat se ptát, zdali mohou být opravdu tak slepí ke skutečnostem, které jsou už zjevné velké části evropské veřejnosti, a začít se hlasitě a důrazně domáhat odpovědi na to, kdo jim ve skutečnosti na pohodlné přežití krachu Evropské unie přispívá.