Peníze z Bruselu mají na růst ekonomiky mizivý vliv

V Česku se v poslední době objevují problémy s čerpáním peněz z fondů. V období 2007 až 2013 přitom může republika získat z Bruselu zhruba 26,7 miliardy eur, což je v přepočtu 788,7 miliardy korun.

Bájné miliardy z Bruselu jsou ohroženy a opozice bije na poplach. Premiér Nečas vrací úder nezpochybnitelným konstatováním, že na ten blázinec zadělali sociální demokraté, když systém čerpání dotací konstruovali v letech 2005 a 2006. Dohadování je to sice hezké, ale prachy na dřevo platí a Nečas se svými ministry musí opravdu dost udělat, aby dokázali vyčerpat těch sto miliard, které jsou v Bruselu nachystané. Tamní úředníci však budou dělat všechno jiné než to, aby nám je naservírovali na zlatém podnose.

Zároveň se rozbíhá vyjednávání o dalším rozpočtovém období a dalších dotacích, jejichž objem bude sice o dost menší než oněch zhruba sedm set miliard korun na roky 2007 až 2013, ale pořád to budou slušné peníze, které by opravdu bylo škoda nechat ležet.

Bereme i dáváme

Nicméně stojí za to podívat se na celý systém dotací z Bruselu, na jeho výhodnost a přínos pro ekonomiku. Je skutečností, že proti čerpání unijních dotací cestuje naše dotace do EU. Je sice podstatně menší, ale rozhodně nikoli zanedbatelná, protože dosahuje zhruba pětatřiceti miliard korun ročně. Za sedm let rozpočtového období to dělá nějakého čtvrt bilionu korun. Dalo by se říci, že za korunu investice do Bruselu dostaneme skoro tři zpátky, což je fajn a chtělo by se zatleskat.

Ale má to ne jeden, ale pár háčků. Tím prvním je to, že o užití dotací rozhoduje Brusel, a ne Praha. Česká strana dodává projekty, které Evropská komise posoudí, schválí, zkontroluje, zda se v nich nekradlo, a pak je proplatí. Je to logické, protože jde o peníze daňových poplatníků z jiných zemí EU, které jsou čistými plátci do společného rozpočtu a nechtějí platit korupční mejdany na východě či jihu.

A to je tak trochu samostatná kapitola, protože uhlídat to opravdu není lehké. Například Česko vytvořilo 27 operačních programů, z nichž každý má svá pravidla a priority. Každý musí být podle těchto pravidel kontrolován. Dobře na tom profitují četné poradenské firmy, které umějí sepsat projekt a pak se postarat, aby byl schválen. Zlý člověk by si dokonce mohl myslet, že ten, kdo tento systém nastavil, ho nastavil tak, aby bylo možné v něm co nejlépe loupit. Ale to by nás v případě Jiřího Paroubka, který obrovský a komplikovaný balík operačních programů chystal nejdříve jako ministr pro místní rozvoj a pak prosadil jako premiér, jistě ani nenapadlo.

Kdo má zálusk na měkké projekty

Ale nehledejme jen v domácím lese Řáholci. Dost podstatným problémem evropských dotací je skutečnost, že značný díl z nich musí být čerpán na takzvaně měkké projekty, jako je mimoškolní vzdělávání, rekvalifikace, podpora sociální soudržnosti, různé marketingové akce či dokonce propagace evropských myšlenek. Podporuje se například propagace projektů financovaných z EU. To jsou přesně akce, v nichž lze velmi lehce hrát malou domů a kde je kontrola v lepším případě obtížná, ve standardním fakticky nemožná.

O tom, že tyto měkké projekty přispívají k růstu české ekonomiky zcela mizivě a zvyšují životní úroveň obyvatelstva opravdu, ale opravdu hodně selektivně, protože jen málokdo se dostane k lizu, není pochyb. Na tomhle bruselském hřišti si čeští šíbři rádi zahrají, ale ostatní z toho moc nesklidí. Pověstné drahé dálnice Bruselem jen zdráhavě financované jsou z tohoto pohledu pro daňového poplatníka požehnáním z nebes.

A tak trochu zamrzí, že kolem čtvrtiny rozpočtu na tyto nepříliš produktivní projekty se musí spolufinancovat i z veřejných zdrojů. Výhodnost investice jedné české koruny do evropského rozpočtu s vidinou návratu tří korun pak vypadá o hodně méně optimisticky. Nakonec výkonnost většiny jihoevropských zemí, které v posledním dvacetiletí inkasovaly z evropských fondů gigantické sumy, aniž by je to s jejich ekonomickou konkurenceschopností jakkoli přiblížilo severu, je argumentem, o němž se mnoho diskutovat nedá.

Paroubkova pozůstalost

Má to svou nespornou ekonomickou logiku. Rozmisťování zdrojů je tím neefektivnější, čím menší je vazba mezi osobním prospěchem osoby či osob, které o alokaci investice rozhodují, a skutečným výnosem dané investice. Stát rozhoduje o investicích hůře než soukromník, a když do toho mluví Evropská komise, tak je to horší, než když stát rozhoduje sám.

To vše samozřejmě není důvod, proč by Nečasova vláda měla hodit vše na Paroubka a boj o bruselské dotace vzdát. Její snaha převést maximum nevyčerpaných peněz z měkkých programů na tvrdé projekty v dopravní infrastruktuře či ochraně životního prostředí je chvályhodná a v současnosti jediná správná. Nakonec na nápravu Paroubkovy pozůstalosti měly pravicové vlády dost času. O tom, že by evropské dotace i při vyčerpání do posledního eura výrazněji přispěly k růstu české ekonomiky, však řeč být nemůže. Vzhledem k jejich charakteru nejspíše ani nikdy být nemohla.

MfD, 17.3.2012

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO