Írán je veden fanatickým diktátorem. A to je příčina velmi špatné hospodářské politiky

Írán. Země, která vlastní 17,8 procenta prověřených zásob zemního plynu na světě (druhé místo) a 9,3 procenta světových zásob ropy (čtvrté místo). Současně země, jejíž civilizace a kultura jsou staré tisíce let. Země, která disponuje historickými památkami i přírodními krásami a odkud se návštěvníci málokdy vracejí zklamáni. Kromě toho, Írán není žádná nově industrializovaná ekonomika. Má i funkční finanční infrastrukturu a teheránská burza existuje od roku 1967. Jak je vůbec možné, že taková země je chudá?

Podle údajů Světové banky za rok 2017 Íránská islámská republika vyprodukovala hrubý národní důchod (GNI, Gross National Income) ve výši 5470 dolarů na hlavu. Ve stejném roce Česká republika vyprodukovala na osobu 17 970 dolarů. V přepočtu na paritu kupní síly, která reflektuje výši životních nákladů, je rozdíl méně dramatický (19 127 versus 31 533 PPP dolarů), nicméně to jen podtrhuje fakt, že pokud Íránec opustí svoji zemi, připadá si v cizině chudý – alespoň ve všech rozvinutějších zemích.

Írán je chudý dokonce i ve srovnání s Ruskem, které rozhodně nemůžeme považovat za vzor dobře spravované ekonomiky. V roce 2000 byl ekonomický výkon obou zemí téměř stejný. Během Putinovy éry (přestože byla a stále je poznamenána korupcí, majetkovou nejistotou, byrokracií a nakonec i mezinárodními sankcemi) se však Rusko dostalo téměř na dvojnásobek ekonomické výkonnosti Íránu v přepočtu na hlavu.

Proč si Írán vede takto mizerně? Existuje jen jedna jediná odpověď: ekonomický diletantismus despotického režimu, který zemi vládne.

Úrok je lichva

Začněme u íránské centrální banky. Její web na adrese www.cbi.ir působí profesionálně a nabízí informace v angličtině. Nicméně záhy zjistíte, že chybí informace o základních úrokových sazbách: nezbytnost u jakékoli jiné centrální banky kdekoli ve světě. Proč? Z nábožensko-ideologických důvodů je Írán bezúroková ekonomika. Namísto úrokových sazeb se uvádějí „bankovní ziskové sazby“. Namísto standardních nástrojů měnové politiky íránská centrální banka přímo reguluje komerční bankovní úrokové sazby, kterým se nesmí říkat „úrokové“, ale „ziskové“, protože podle důsledné aplikace práva šaría je jakýkoli úrok lichva a lichva je haram.

Druhým přímým nástrojem jsou úvěrové limity pro komerční banky. Když jsme u úvěrů, „zisková sazba“ je od roku 1396 (podle našeho letopočtu 2018) nastavena na maximum 18 procent.

To vše by možná tolik nevadilo. Úrok, i kdyby stokrát byl zván ziskovou sazbou, stále zůstává úrokem. Horší je postavení centrální banky v rámci íránských politických orgánů a úřadů. Na Západě jsme zvyklí na vysoký stupeň nezávislosti centrálních bank. V Íránu ovšem centrální banku řídí „generální shromáždění“, jehož členy jsou prezident země, ministr hospodářství a financí, předseda státní plánovací komise, ministr průmyslu, těžby a obchodu a další člen vlády, vybraný Radou ministrů.

Jinými slovy, centrální banka je politický orgán, který vládě nikdy neřekne „ne“. Měnová politika vypadá podle toho. Inflace málokdy klesne do jednociferných hodnot. Inflaci nižší než pět procent Írán zažil (podle vlastních oficiálních statistik) naposledy v roce 1971. V roce 2018 dosáhla inflace hodnoty 30,5 procenta.

Autoritativní režimy mívají ve zvyku udržovat umělý, formální kurz měny ve výši značně odlišné od kurzu tržního. Írán není výjimkou. Oficiální kurz měny činí od srpna 2018 přibližně 42 000 rijálů za dolar. Faktický tržní kurz je však podle posledních informací 136 500 rijálů za dolar, tedy 3,25krát slabší.

Vysoká inflace je přičítána vlivu obnovených amerických sankcí. Co však bylo příčinou jejich zavedení? Agresivní chování íránské vlády, včetně únosů západních tankerů a slovního vyhrožování Izraeli zničením – nic z toho nelze vysvětlit jinak než šílenou posedlostí íránského vedení. Racionálního v tom není nic. Íránské vojenské výdaje činily 15,8 procenta vládních výdajů v roce 2018, což odpovídá hodnotě 2,7 procenta HDP. Historie viděla i mnohem vyšší hodnoty, ale v každém případě, pokud by Írán nevyhledával konflikty (včetně podpory teroristického Hizballáhu), mohl by na obraně podstatně ušetřit.

Loutkové instituce a korupce

Další příčinou relativní chudoby potenciálně bohaté země je korupce. Írán má sice formálně parlament a vládu, skutečným absolutním vládcem je však náboženský představitel, zvaný v ústavě z roku 1979 rahbar neboli vůdce. Rahbar se těší všem výsadám středověkých samovládců: má absolutní moc a je neodvolatelný. Parlament a vláda jsou jen loutkové instituce. A jak je známo, každá moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.

Írán je zemí ovládanou fanatickým diktátorem. Z tohoto faktu plyne nesmyslná zahraniční politika, nesmyslné sklony k vojenským dobrodružstvím a k podpoře terorismu, stejně jako velmi špatná hospodářská politika. Nedělejme si iluze, ústupky a snahy o usmiřování ještě žádného despotu nepřivedly k rozumu.

LN, 9.1.2020

Autor je ekonom, Algorithmic Investment Management, a. s.

Robot Investment Calculator